Nezávislé reflexe pozitiv i nedostatků

TISK , Datum: 13.07.2019 , Zdroj: Haló noviny , Strana: 4 , Autor: Tomáš HEJZLAR , Vytištěno: 43 000 , Rubrika: Z kultury , Země: Česko

Je zcela přirozené, že většina festivalů – tedy všeho druhu – se vyznačuje variabilní úrovní, ať programovou či realizační. Vše záleží na kvalitní dramaturgické koncepci, tedy na výběru nabídek a rovněž vlastní nápaditosti. Ne vždy se však podaří možnosti navzájem dokonale »sladit«, aby výsledek nejevil znaky jistých výkyvů. Příznačné je to pro přehlídky všech druhů – divadelní, filmové, hudební či jiné.

Ani sebedokonalejší přípravné práce však bohužel někdy nemohou ovlivnit nepředvídatelné a nečekané okolnosti. U interpretačního umění jde zejména o projevy bezprostředních indispozic vystupujících. Tyto okolnosti se samozřejmě mohou týkat všech aktivit, tudíž také dlouhodobě ojedinělého Národního festivalu Smetanova Litomyšl (SL). Například loni jistě nikdo nemohl – ani jen vzdáleně – tušit, že se namísto vrcholné události, jíž se měla stát premiéra nového nastudování Smetanovy slavnostní opery Libuše v podání operního souboru pražského Národního divadla (ND), naše první pražská scéna veřejnosti představí jen syrovým a nedomyšleným, nadto realizačně naivně pojatým polotovarem. Ohyzdně zostouzel nejen samotné výsostné operní dílo, ale vlastně celou – obvykle dokonale vycizelovanou a reprezentativní – festivalovou tradici. Loňské nastudování ambiciózního Jana Buriana (tedy ředitele ND) nedosahovalo dokonce ani úrovně mnoha absolventských představení. Vysokoškolský pan profesor zde tudíž utržil patřičný políček. Mnohá provedení regionální mívají totiž mnohem vyšší úroveň, takže ostuda to byla neobyčejně intenzivní. Sice naštěstí v rámci SL ojedinělá, ovšem nezapomenutelná. Naopak letošní uvedení Smetanovy jen sporadicky uváděné opery Dalibor v nesrovnatelně kvalitnější režii hostujícího Jiřího Nekvasila (ředitele ostravského Národního divadla moravskoslezského) plně rehabilitovalo uměleckou pověst pražského ND.

* * *

Loňská neblahá situace, týkající se paskvilového nastudování Libuše, by bývala dokonce snad mohla ohrozit další prestiž dlouhodobě zdařilé litomyšlské přehlídky. Soudné publikum si ovšem naštěstí uvědomilo, že samojediný – až neuvěřitelný – realizační omyl samolibě vystupujícího velkého bosse pražské »zlaté kapličky« Buriana není důvodem k odsudkům celé – u nás ojedinělé – festivalové akce. Naopak! Letošní ročník SL lze totiž považovat globálně opět za veskrze zdařilý, třebaže některé ojedinělé případy (například letošní průběh tradičního Koncertu

na přání) byly přítomnými návštěvníky přijaty rozpačitěji.

Letošní festivalový průběh však celkově patřil nejen k početně (ve všech směrech), ale také umělecky k nejhodnotnějším. Až se někdy nejzkušenější a nejkritičtější jedinci oprávněně netají obavami, zda ještě může tak invenčně i realizačně hodnotná dosavadní nabídka v neuvěřitelné šíři dále expandovat.

* * *

Akčně funkční tandem, který tvoří především Jan Pikna (ředitel SL) a Vojtěch Stříteský (dramaturg) ve spolupráci s dalšími zainteresovanými aktivisty, je naladěn veskrze optimisticky. Mají velké plány. Jedním z nich je například pokračování v prezentacích díla Bohuslava Martinů, slavného rodáka z nedaleké východočeské Poličky. Dosud se tvorba tohoto klasika hudby 20. století v programu SL objevovala spíše sporadicky. Je tedy z čeho čerpat, čím »osvěžovat« dosavadní trendy.

Možná by stálo za úvahu zauvažovat také o jistém širším propojení aktivit obou teritoriálně navzájem blízkých lokací, tedy Litomyšle a Poličky – pokud by ovšem právě poličští (leckdy poněkud konzervativnější) radní na podobnou alternativu vhodně a funkčně plnohodnotně přistoupili. Mohla by to být jistě zajímavá a plodná kooperace, jakou třeba nadcházející letní českokrumlovský Mezinárodní hudební

festival (MHF) nevyužívá. Přesněji – dřívější podobné cenné aktivity na širším území Jihočeského kraje v posledních letech nepochopitelně odvrhl. Ztratil tím (samozřejmě i jinými okolnostmi) možnost svého vývoje, zatímco SL naopak své aktivity dlouhodobě vhodně rozšiřuje.

* * *

Prázdninový českokrumlovský MHF se nejednou orientuje především na vnějškově lákavý, leč spíše podřadný populistický byznys – a nejen v rámci dramaturgické linie. Přitom však současně požaduje enormně vysoké státní granty, někdy zcela bezdůvodně. Ba až v protipólu k nabídce, tedy vůči obecně prospěšnému sociologicky a metodologicky podmíněnému dosahu.

Naopak SL je opakovaně světlým příkladem nejen invenční svébytnosti, ale zejména vzdělanostně pojatého estetického působení v nejširších vrstvách obyvatelstva. Za jeden z nejdůležitějších pozitivních faktorů SL lze považovat dlouhodobě vytrvalou péči o mladé publikum, což se ve struktuře publika již průběžně projevuje. Na kvalitní programy přicházejí hudební příznivci různých generací. Často lze mezi návštěvníky vnímat rodinné skupinky, což naopak v Českém Krumlově dlouhodobě citelně chybí. Během MHF totiž převažuje domácí a zejména »přespolní« návštěvnická elita, soudě podle zvyklostního jednání a dalších znaků. Místní často konstatují, že jde spíše o nabídku pro »honoraci«, i když představitelé MHF nyní na základě četných mediálních připomínek konečně sahají k jistým příležitostným návštěvnickým benefitům také.

* * *

Z aspektů věkového průměru se publikum v jihočeské urbanistické perle nad Vltavou běžně skládá spíše ze středních a starších generací. Je to patrné nikoli z údajných – dosti však podivných – sociologických »rozborů« tamních pořadatelů (resp. pražské byznysově orientované společnosti Auviex), hájící se věru podivně »pofiderními« údajnými anketami, nýbrž strohým nezaujatým porovnáním s identicky autentickou realitou.

Snad i proto (a samozřejmě i z jiných důvodů) českokrumlovská prázdninová hudební akce přímo »kádruje« možnost objektivního posouzení nestrannými a nezávislými publicisty. Zakazuje účast i dlouhodobým hudebním recenzentům. Ti pořadateli »prokádrovaní« se totiž samozřejmě evidentně pochlebovačně, dokonce někdy až lživě, zmiňují o situaci výhradně pozitivně. Stinné českokrumlovské festivalové skutečnosti přímo zatajují. Nejsou tedy nezaujatým akceptovatelným barometrem pravdivosti. Naopak pořadatelé SL se neobávají i případných věcně poukazujících negativních postojů. Přijímají i kritické názory.

* * *

Průběh letošního 61. ročníku SL proběhl – s výjimkou snad dvou či tří poněkud méně úspěšných programových příspěvků – opět zdařile. Nejen v rámci vnímání objektivně globálních, ale i se zcela ryze specifickými aspekty. Bez předsudků, či naopak adorace. Až na několik málo volných míst v místních nadmíru rozměrných hledištích (z důvodů ovšem neznámých) bylo během SL i letos vždy všude skutečně zcela vyprodáno. Tedy i ve velkokapacitních prostorách zámeckého nádvoří či v nedaleké Jízdárně. Poptávka nejednou převyšovala nabídku.

Jestliže se však obdobnými »výsledky« údajné »vyprodanosti« až průhledně naivně a vypočítavě holedbají také spíše ziskuchtiví pořadatelé MHF, je to pouze šalebný (sebe)klam, dokonce někdy i určitá forma zavádějících lží. Zejména když se u nevyprodaných akcí MHF záměrně takticky odstraňují celé řady mobilních sedadel, především v tamní zámecké Jízdárně. Navíc českokrumlovské aktivity probíhají většinou v kapacitně striktně vymezených malých prostorách.

Naopak v rámci SL se vždy jedná o auditoria nesrovnatelně větší. A co víc, všechny litomyšlské exteriéry a interiéry jsou zvukově kvalitní, přesvědčivě dokonalé, akusticky vhodné. Není tedy třeba nadměrného – zpravidla nedokonalého – nazvučování (amplifikace) plenéru, jak se běžně děje v rámci českokrumlovského MHF.

* * *

Opery i koncerty jsou – až na pochopitelné žánrově typické výjimky –v Litomyšli uváděny v přirozeně bezprostřední zvukové podobě, takže například hlasy zpěváků nejsou mixovány nedokonalou technikou. Do Litomyšle tedy zájemci přijíždějí nejen za převážně špičkovými kvalitami provedení, také za přirozenou reprodukcí. Ta je naopak během letní akce českokrumlovské často až »neumětelsky« potlačena.

Zkráceně: do Litomyšle se jezdí za poctivou kulturou, naopak nadbytečně okázalá akce v Českém Krumlově je často jen příležitostí k pořádání přetrvávajících společenských »událostí« – rozumějme nabobtnale okázalých rautů a dalších zbytečných jevů. Někdy jich bývá až neuvěřitelně nadbytečně moc, ekonomicky na úkor kvalitativní úrovně MHF.

A ještě jedna důležitá skutečnost: litomyšlští pořadatelé se naučili myslet a jednat veskrze racionálně a ekonomicky úsporně. Veškeré nadbytečné investice, včetně společenských setkání, maximálně zredukovali ve prospěch kvalitní programové nabídky a také stále se zlepšujících podmínek provozních. Na tamním zámeckém návrší, kde probíhá většina programů, je zajištěno dostatečné občerstvovací (i samoobslužné), oddechové a sociální zázemí. Stále se také vylepšuje možnost odpovídajícího servisu pro návštěvníky i ze vzdálených lokalit. To v Českém Krumlově evidentně chybí! Myslí se tam spíše jen na movitější (až boháčskou) klientelu, ovšem s programovou nabídkou leckdy sotva jen průměrnou.

* * *

Doufejme, že nadcházející letošní ročník MHF bude namísto každoročních okázalých nadměrných hodokvasů (ovšem jen pro vyvolené boháče a momentálně vlivné politiky a manažery!) či přítomnosti desítek nadbytečných limuzín pro elitní návštěvníky pamatovat také na docela lidské potřeby.

Naopak: v Litomyšli i na tyto přirozené a praktické nezbytnosti, vlastně ukázky obecné kulturnosti, mysleli. Zajišťují účastníkům národní přehlídky dokonalý a rozmanitý, stále se rozšiřující servis. Pořadatelé českokrumlovského »mezinárodního« dění by se tam měli přijet přiučit! Někde se zkrátka myslí především na příchozí, na lidi, jak je tomu v Litomyšli, jinde (v rámci MHF) zase především na boháčský byznys. O průběhu zdařilého letošního 61. ročníku SL se celistvě zmíníme za týden.