Smetanův Dalibor z Prahy na Smetanově Litomyšli přesvědčil

WEB , Datum: 06.07.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Jiří Fuchs

„Odvážná slova Daliborova, vmetena do očí přímo králi Vladislavovi. Idea svobody a živelné lásky v tomto díle je vysoce nadčasová.“

„Najít dva vyrovnané představitele titulní role je pro inscenátory úspěch.“

„Potvrdila se stará divadelní pravda, že každý večer je vždy jiný, dvakrát se nikdy nevstupuje do téže řeky!“

Národní festival Smetanova Litomyšl vrcholil 4. a 5. července dvěma představeními tragické opery Dalibor Bedřicha Smetany. Ve zcela novém nastudování Opery Národního divadla v Praze. Dirigentem byl Jaroslav Kyzlink, režisérem Jiří Nekvasil, na scéně Daniela Dvořáka. Kostýmy vytvořila Zuzana Bambušek Krejzová, sbormistrem je Pavel Vaněk. Obdobně jako o týden dřív v Praze, představila se i v Litomyšli obě premiérová pěvecká obsazení, nicméně v jiných kombinacích.

Operu Dalibor jsem live viděl nesčetněkrát, ostatně bylo to snadné. Vždyť se inscenace z roku 1961, která zažila slavný festival v Edinburghu v roce 1964, hrála až do roku 1977 - více než dvěstěkrát! Zhlédnul jsem nejednou všechny představitele Dalibora od 60. let minulého století: od legendárního Beno Blachuta a samozřejmě Viléma Přibyla (jeho hlas zněl live v prostoru ještě lépe než na dochovaných výborných nahrávkách), Oldřicha Spisara, Jaroslava Stříšku, Jaroslava Kachela, Ivo Žídka, Jana Malíka, Zdeňka Jankovského, Jiřího Olejníčka, Jaroslava Hlubka a další, až po Leo Mariana Vodičku, na kterého se neprávem trochu zapomíná. V jeho éře však již přetlak na roli Dalibora ustával, krajské scény už neměly své Dalibory jako dříve, pěvecká krize již byla u těchto prvooborových rolí zřetelněji na obzoru.

Bedřich Smetana vytvořil svoji třetí operu Dalibor po neobyčejně zdařilé Prodané nevěstě. Ta představuje v odstupu času nejlepší komickou operu, vytvořenou po Lortzingovi. Dalibor je ovšem dílo zcela jiné, hluboce tragické. Libreto připravil Smetanovi v němčině Josef Wenzig, do češtiny ho přeložil zdařile Ervín Špindler. Na tom není nic zvláštního, vždyť Smetana sám si psal své deníky ještě v němčině, taková byla prostě doba. Němčina dominovala, čeština bojovala o rovnoprávnost, do roku 1861 nebyla vůbec uznávána jako úřední jazyk. Jistě, že se musel Smetana vyrovnávat v tomto typu díla s milníkem hudby 19. století - Richardem Wagnerem. Na tom opět není vůbec nic zvláštního. S Wagnerem, titánem doby, se musel popasovat každý, ba i stárnoucí Verdi. Tak jako ve formě symfonické básně s Franzem Lisztem. To je zase naprosto přirozené a logické. Smetana však není jeden z dlouhé řady epigonů ani Liszta, ale ani Wagnera. Vytváří geniální a osobité dílo o odolnosti českého člověka vůči cizí nadvládě, na formálních principech moderních hudebních ideálů 19. století. Není to u Smetany Dalibor, romantický hrdina z českých bájí, ale Dalibor, odporující ve své touze po právu a svobodě i vůli svého krále. "Moc proti moci, tak to káže svět! A kdybys v tom mi králi v cestě stál, na trůně bezpečně bys neseděl!" Odvážná slova Daliborova, vmetena do očí přímo králi Vladislavovi. Idea svobody a živelné lásky v tomto díle je vysoce nadčasová.

Dalibora uvedl s neskrývaným nadšením ve Vídni sám Gustav Mahler. Smetanovo dílo obdivoval. Přes nesporné hudební hodnoty to má ale Dalibor - dle německých muzikologů - ve světě trochu obtížné, protože v něm straší půdorys děje Beethovenova Fidelia. Vůbec ne pro realizaci ideálů hudebního dramatu Richarda Wagnera! Tak jako u Mé vlasti nikdo ve světě nevyčítá Smetanovi Franze Liszta... Ale z druhé strany - pokud se Dalibor dějově chápe jako podobný Fideliu, tak proč cokoliv vyčítat libretu? To samo o sobě znamená, že je zdařilé. Fidelio je zásadní hudební hodnota celých dějin opery, pro mne osobně je to opera oper. Což Dalibor do té míry není a být ani ze světového hlediska reálně nemůže. Prodaná nevěsta v žánru komické opery ano. Ale zpracování libreta je v případě Dalibora jedno z nejlepších, které dostal Smetana od svých literárních spolupracovníků. Pokud se někomu nelíbí dobové archaismy, snadno je může upravit. To již dělali Chalabala, Krombholc, Liška či Vajnar. Pokud se uchopí slovně nejzastaralejší varianta, kdy nyní například Vítek místo slůvka "hledá", zpívá mnou nikdy ze scény neslyšené "šuká" (A okolo stráže, tam chodí a hrá a slídí a šuká, pátravě se ptá - léta se nahrazovalo vždy slovesem "hledá"...)? V daném místě se lidé v publiku kolem mne asi nejvíce textu divili, neb ho čtou navíc na čtecím zařízení, tím neunikne. Na druhou stranu zbytečný škrt v závěru žalářní scény Dalibora s Budivojem mně radost vůbec neudělal. Před odchodem Dalibora z cely před jeho vyznáním "Krev smyje vše, čím jsem se provinil", mi přijde zhola zbytečný.

Jaká je interpretace Smetanova Dalibora u soudobé střední generace inscenátorů po předlouhých šestnácti letech absence tohoto operního titulu na scéně Národního divadla? Hudební nastudování a dirigentskou realizaci má v rukou šéfdirigent Jaroslav Kyzlink. Orchestr opery Národního divadla podal pod jeho taktovkou velmi solidní výkon. Hlučnost orchestru se vůči sólistům patrně oproti Praze zlepšila, v Litomyšli jsem tento jev pozoroval vůči sólistům jen sporadicky. Orchestr má krásně vypracovaná, plasticitou frází oplývající místa. Například po velkém duetu Milady s Daliborem "Ó nevýslovné štěstí lásky", jenž je citlivě dirigentem doprovázen, dynamicky dobře rozvržen, zní orchestr krásně sourodým zvukem v L'istesso tempo, po dolcissimu přichází impozantní tutti ve fortissimu závěru. Vstupy trubky v árii Dalibora "Slyšels to příteli tam v nebes kůru?", byly na prvním z obou představení nicméně příliš silné, v cestě k vrcholu scény - "tou cestou pílím k nebes výšinám" - překrývaly žestě pěvce ba i na samotném béčku Dalibora na vrcholu fráze, což jsem opravdu v minulosti neslýchal. Nicméně píši to spíše proto, abych mohl konstatovat, že na druhém představení byla míra dynamiky znatelně lepší, žestě zapadaly více do homogenního zvuku orchestru a nejednou se blýskly ve večeru soustředěným a přesným vrcholem. Zajímavý byl znatelný pokrok v hudební artikulaci mezi prvním a druhým večerem v Moderatu asai quasi Andante, v introdukci ke druhému dějství, v míře pevného rytmu a jednoty zákrytů smyčcových nástrojů. Pod exaktním a výrazově zainteresovaným gestem pana šéfdirigenta Kyzlinka.

Pěvecké výkony a obsazení jednotlivých rolí je v současné inscenaci šťastné. Najít dva vyrovnané představitele titulní role je pro inscenátory úspěch. Vsadili na dobrou kartu, jistě, nikdy se dopředu neví, do jaké míry vyjde zkouška ohněm u pěvců, kteří náročnou roli studují poprvé v životě. Původně jsem měl hodnotit takzvané druhé obsazení. Jenomže v Litomyšli bylo první obsazení zvoleno jinak než v Praze. V pátek 5. července v Litomyšli účinkovali Michal Lehotský a Dana Burešová, vedle ústřední dvojice pak Svatopluk Sem, Jan Šťáva, Jakub Kettner, Martin Šrejma a Alžběta Poláčková. Naopak 4. července se posunula k prvnímu obsazení dvojice Peter Berger a Kateřina Hebelková, z Prahy zůstali Adam Plachetka, Jiří Sulženko, Jiří Brückler, Jaroslav Březina a Veronika Holbová.

Sázka na slovenského tenoristu Michala Lehotského se inscenátorům vyplatila. Má pro tuto roli výborné hlasové dispozice, vypracoval roli Dalibora pěvecky i výrazově na pozoruhodnou úroveň. Jeho krásný, znělý tenor má podmanivý lesk tónů, jistotu průbojných vysokých poloh a vyrovnanost ve tvoření přechodných tónů. Pěvec zaujal spontaneitou silně motivovaného výkonu, jeho oči prozrazovaly silný žár ve výrazu obsahu scény s králem Vladislavem, ohromnou zaujatost, nezdolnou chuť po výrazném výkonu v Litomyšli. Nádherná vysoká „h“, v prostoru nosná, korunovala závěr slavné árie o svobodě i odchod ze scény v krásné frázi - "Krev smyje vše, čím jsem se provinil." Škoda, že byl Daliborovi učiněn trochu zbytečný škrt po frázi "pro kterou jsem žil", v žalářní scéně s Budivojem. Postrádal jsem krásné, dramatické místo - "Nuž dál, jen dál! Smrt v duši nepoleká, já znám ji z bitev, já znám ji z bitev." Až poté vplyne hudební fráze do Andante, v předepsaném mezza voce - "Zdeněk na mne čeká", jdoucí již přímo k nádhernému, sugestivnímu vrcholu scény. Pokud se pěvci vyčítá občasná nepřesnost výslovnosti sykavek, lze ji při troše vůle jistě poopravit, ale u tak pěvecky přesvědčivého výkonu mi tato drobnost ve výslovnosti nikterak nevadila, projevuje se ostatně jen místy, v některých souhláskových uskupeních, nikoliv permanentně.

Svatopluk Sem byl v tomto večeru výborným Vladislavem, hodným tradice této role mezi uznávanými barytonisty minulosti, kde dodnes drží prioritu legendární Václav Bednář a jeho následovník Jindřich Jindrák. Od vstupní árie "Již víte jak to krásné království" zaujal zvukem svého nosného, vyrovnaného barytonu i pozornou deklamací. Výborně mu vyšlo pěvecky držené, kryté „fis“ ve frázi "Jen kdo jej schvátí ortelem", v pěkném legatu a vzorné deklamaci přednesl majestátní árii "Krásný to cíl", když její závěr dokázal na tónu es efektně decrescendovat. Přední český barytonista zpíval v Litomyšli zjevně v dobré kondici, s plným nasazením a silnou motivací.

Dana Burešová je vhodnou představitelkou obtížného partu Milady, její soprán sice nepatří do rodu dramatických hlasů, ale to je pouze konstatování, nic víc. Milada Šubrtová k nim též nepatřila a představovala jednu z velikých legend v galerii interpretek role Milady v historii Národního divadla. Dana Burešová dokáže zaujmout kultivovaností nosného, kulatě znějícího sopránu s jistými vysokými polohami role. Dovede přesvědčit představitelsky rovněž ve scénách převleku za chlapce. Árie "Jak je mi" jí vyšla pěvecky skvěle v tahu hudebních frází a cestě k jasnému vrcholu. Občas není ideální srozumitelnost slova, je obětována plynulosti melodického tahu vypracovaného frázování.

Jan Šťáva zaujal v roli žalářníka Beneše barevnou homogenitou hlasu ve všech polohách nesnadné role, kdy jen v samotné árii "Čtyřicet let již tomu bude, co věrně konám službu svou" musí obsáhnout přesvědčivě plné dvě oktávy rozsahu. Velmi dobře pěvecky a jevištně sympaticky uvolněně interpretoval Budivoje barytonista Jakub Kettner. Nejde o malou roli, jak jsem kdesi četl... Budivoje vždy zpívali přední barytonisté, třeba Theodor Šrubař či zejména dramatický basbaryton Antonín Švorc, jenž coby wagnerovský hlas hostoval permanentně v 70. letech na německých operních scénách.

Dvojici Vítka a Jitky ztvárnili na tomto představení v Litomyšli Martin Šrejma a Alžběta Poláčková. Jejich duet "Ta duše, ta touha" vyzněl příjemně kultivovaně, v prostoru nosně i ve zjemnělých pianových závěrech frází. Jitka Alžběty Poláčkové na sebe upozornila hned od pěkného entrée v opeře jistotou pěveckého projevu, jenž korunovala ve scéně se zbrojnoši v efektním "Sláva vám", kde part Jitky stoupá až po dlouze držené vysoké cé. Vzdala tím zároveň pomyslný hold vynikající předchůdkyni v partu této role, Libuši Domanínské, která se právě těchto dnech dožila 95 let. Vídal jsem ji ze všech Jitek v Daliboru nejčastěji.

Postava Jitky nejvíce souvisí s účinkujícím Sborem Opery Národního divadla, připraveným sbormistrem Pavlem Vaňkem. Vedl si od svého vstupu výborně, zněl vyrovnaně v harmonii vnitřních hlasů, ve forte naplňoval prostor kultivovaným sborovým zvukem a vyspělým frázováním. Mužský sbor "Ba, nejveselejší je tento svět", je režisérem nepochopitelně stavěn za scénu, naštěstí v Litomyšli musela režie některé své představy korigovat, takže mužský sbor zazníval z atraktivních zámeckých arkád. To byl v první části tohoto sboru zbrojnošů výborný nápad ve smyslu akustiky, ale také tolik nutného zákona kontrastu, pro který je celý tento obraz Smetanou geniálně do proudu děje vložen.

Tato reflexe byla směřována k druhému představení Dalibora v Litomyšli, kde se předpokládalo kompletní obsazení z druhé pražské premiéry. Nechci ale opomenout alespoň jeden výrazný výkon prvního večera, který mne silně zaujal, překvapil. Byl to výkon Petera Bergera, který ozdobil první představení v pravém smyslu slova. Velmi pěkná kreace, kterou bylo radost poslouchat. Poctivě nastudovaný part v plynulém frázování smetanovské kantilény, hlas měkký, barevný a jistý ve výškových místech. Tenor lyričtější registrální struktury, i trochu ve výrazu introvertnější než zjevný hrdina Lehotského, leč velmi prostorově nosný, s imponujícím oduševněním ve tváři, které se zračilo z obsahu zpívaných frází. Je to pro mne doklad, že inscenátoři vsadili moc dobře, mají dnes dva vyrovnané představitele titulní role. Nemusím zajisté připomínat, že v záloze jsou ještě dva čeští Daliborové s mezinárodní zkušeností v této krásné roli. Nejsme na tom v současnosti tak špatně, jak by se mohlo na první pohled jevit.

Očekávaným výkonem inscenace byl nesporně basbarytonista Adam Plachetka, pro svou mezinárodně realizovanou úspěšnou kariéru. Dnes, v sobotu, na odpoledním koncertě barokní tvorby zpíval doslova excelentně. Král Vladislav takový nebyl, byť si jistě držel velmi pěknou úroveň. Byl méně výrazný. Potíž začíná u samotného pojmu basbaryton, což je termín učebnicový, v praxi operních oborů v divadlech ale nic neurčující. Tam je pěvec buď bas, nebo baryton. Adam Plachetka začínal od basových partů. Na jeho CD z roku 2015 je v převaze v jím volené dramaturgii nicméně barytonový obor - Ford z Falstaffa, Escamillo z Carmen, Smetanův Vok z Čertovy stěny, ba i Pauerův vysoko položený Vok ze Zuzany Vojířové. Vybočuje zde Rossiniho Basilio, to je typický bas. Pokud Plachetka zvládá s nadhledem v poloze oba Voky, neměl by být Vladislav s jediným fis nahoře žádný problém. Ale trochu je potíž v kantiléně, která málo plyne ve velkorysých, jednolitých obloucích, projev působí trochu opatrnicky. Nespustí v širším "I" vokálu suverénně na cis - "Již víte jak to krásné království", spíš opatrně. Na fis "jen kdo jej schvátí ortelem" jde Plachetka překvapivě tónově otevřeně, proto si laik myslí, že "tenorově". Navíc překvapují ponechané úpravy not ve frázi vstupní árie v Andante - "Mír, který jsem hledal" … Já zase hledal marně interval z gé na eis, dis, gis a koncem na cis. Domníval jsem se, že jde o jakousi vědeckou úpravu, ale druhý den Svatopluk Sem to zpíval dle partitury…! Poté L'istesso tempo a široké - "Je v moci mé, nad ním rozsoudí král" - orchestr mocně bouří, hlas překrývá. Ale chybí mi dotykové F - "rozsoudí král". To mne vede k hypotéze, že nastudování nebylo asi moc intenzivní, neb chybějící legato v áriích by takový Krombholc promptně opravil, Chalabala by to sólistovi i zpíval. Druhou věcí je posazení pěvce na trůn daleko od jeviště (a k tomu bouřící orchestr) v první árii. A v lázni se asi Adam Plachetka necítí tak dobře jako Svatopluk Sem, vnitřně experiment zřejmě nepřijal, z toho mu plyne jistá nechtěná nesvoboda v projevu. Výsledkem je velmi dobrý výkon, to podtrhuji třikrát, leč neplnící zcela velká očekávání u pěvce jeho formátu. Holt očekávání jsou veliká, toť rub a líc světovosti...

Velmi pěkným výkonem se zaskvěla Milada Kateřiny Hebelkové, pěvecky disponovaná, průbojná v prostoru, ve výrazu až zdravě dravá. Vysoká „h“ jsou zatím jen trochu málo krytá. Veliký příslib v tomto hlasovém oboru a dobrá sázka inscenátorů na její obrovský talent! Jitka Veroniky Holbové zaujala nadmíru - nejen mne - přirozeností projevu, pružností a nosností tónu, ale i srozumitelností textu, což je dnes u sopránů obrovská vzácnost. Výborný byl Budivoj Jiřího Brücklera, pěvecky svrchovaný, je typem pro krále Vladislava. Suverénně pěvecky působil Vítek Jaroslava Březiny.

Režie Jiřího Nekvasila na scéně, koncipované Danielem Dvořákem, musela v Litomyšli doznat úprav oproti scéně Národního divadla. To je ostatně časté a ničemu to nevadí. Úprava naopak znamenala zrušení očekávaného "příletu" krále Vladislava, jeho trůn byl vysunut zleva na jeviště spíše ve stylu prince z Pucciniho Buterfly … Režijní koncepce na jednoduché, funkční scéně je v podstatě tradiční v dobrém smyslu slova.

Pěvci nepoužívali gesta v rozporu s dnešní dobou, v áriích byla upřena pozornost na pěvecký a výrazový projev. Ve stylu chápání výtečného Hanuše Theina, jenž razil tezi, že árie musí být především dobře zazpívána a režisér k tomu musí vždy vytvářet prostor. Pokud je to trochu možné, neumísťovat pěvce do hloubky jeviště, odkud je již nosnost hlasů do prostoru ohrožena. To si mohl pan režisér ověřit v Braniborech, kde tento aspekt vadil. Král, koupající se v bazénu, kde nedbale vyslechne zprávu žalářníka… nikterak nevyrušen z momentálních radovánek… a se stoickým klidem přijme i doporučení o nutnosti popravit Dalibora… Toto vybočení z jinak tradiční polohy v pojetí chtělo patrně zaprovokovat, oživit průběh večera. Můj exkolega z Brna, který již proslul odporem k módnímu režijnímu manýrismu, by patrně řekl: "Tak jsme se pobavili, oživení v sále..." Není to sice k věci, nevyplývá to z hudby. Ani majestátnost a nadčasovost nádherné árie Vladislava o cíli vládnutí, o potřebě býti lidu otcem, pastýřem, všude mileným, uznávaným, není z bazénu moc udržitelná…

Svatopluk Sem se s režijní koncepcí zřejmě dobře sžil, obraz mu vyšel pěvecky i výrazově velmi dobře. Pokud se vidí vše v kontextu vícekrát, pocit jisté rušivosti vymizí. Publikum v Litomyšli vzalo scénu spíše s lehkým humorem a pochopením. V závěru odměnilo pražského Dalibora dlouhotrvajícím, srdečným potleskem, vzdor hodně pokročilému času konce produkce se dvěma delšími pauzami. A potvrdila se stará divadelní pravda, že každý večer je vždy jiný, dvakrát se nikdy nevstupuje do téže řeky!

Byl jsem svědkem poctivé zkouškové snahy v Litomyšli, vedené šéfdirigentem. Až jsem byl překvapen, jaké úsilí bylo věnováno přípravě těsně po obou pražských premiérách! Od aranžovacích zkoušek u klavíru po obsáhlé akustické zkoušky s orchestrem a pěvci obou obsazení. Pokud to bude ovšem trvalým rysem, spolupřítomným i v nové sezóně, nikoliv jen ve stylu Litomyšle - "a ve posledním vzdechnutí" - slovy Dvořákovy písně. Pokud ano, bude mít Praha velmi pěknou a pěvecky dobře obsazenou novou inscenaci po dlouhých šestnácti letech.