Leoš Svárovský: Jedinou výjimkou mezi sto smyčci je harfa v Mahlerovi

WEB , Datum: 05.07.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber

„Lidé, kteří jsou skutečnými hvězdami, jsou jimi nejen na pódiu, ale i v soukromí.“

„V letošním kalendářním roce budu mít celkem osmdesát sedm koncertů, což je docela velké penzum…“

Dirigent Leoš Svárovský se v sobotu vrací po třech týdnech na festival Smetanova Litomyšl, aby dirigoval Sólo pro sto smyčců - vděčný koncertní formát, jehož protagonisty jsou hráči na smyčcové nástroje tří orchestrů – z Ostravy, Olomouce a Pardubic. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus si vybavuje začátek letošní přehlídky, kdy na pódiu svedl zápas s deštěm, přibližuje zkouškový proces s třemi filharmoniemi, který v těchto dnech předcházel a předchází předposlednímu koncertu festivalu, vzpomíná, kde všude už letos dirigoval, a prozrazuje, co všechno ho poutá k Litomyšli.

Jak vzpomínáš na první ze svých letošních koncertů na Smetanově Litomyšli? Operní recitál Olgy Peretyatko přerušila bouře a průtrž mračen.

Překvapení, které nás potkalo v podobě přívalového deště během koncertu, bylo naprosto nečekané. Zažívali jsme u nás po dva týdny vlnu veder a krásného jasného počasí, ještě generálka probíhala v úmorném vedru, byl určitě přes třicet a ze všech nás lilo, i když jsme byli v chládku. Pak se ale zatáhlo a večer, po čtyřech číslech, přišla pořádná sprška. Sólistka, orchestr i publikum vyrušení vzali mile a statečně, všichni souhlasili s neplánovanou přestávkou - a hlavně soliska souhlasila s tím, že nezkrátí koncert ani o jedno číslo. Na druhou polovinu koncertu jí tak zbylo sedm árií za sebou, což při kombinaci Verdiho, Mozarta a Donizettiho byl nakonec skutečně heroický výkon. Všichni ho ocenili standing ovation, takže jsem měl báječný pocit… Pak jsme ještě seděli před zámkem na takové malé recepci a chodili kolem neustále lidé z publika a chtěli se se sólistkou fotit, gratulovali jí… A i mě do dnešního dne přicházejí e-maily z různých stran republiky, i ze Znojma nebo z Českých Budějovic…. A lidé orchestru i mně děkují za mimořádný koncert.

Byla nejistota, jak to dopadne, adrenalinová...?

Já jsem musel uprostřed koncertu komunikovat s publikem a připadal jsem si skoro jako na nádraží – hlásil jsem, že nebudeme hrát árii, kde je doprovod velmi střídmý, ale že ji vyměníme za předehru k opeře Roberto Devereux, že se pokusíme být silnější než hluk deště na zastřešení. Začali jsme hrát, ale déšť a vítr přehlušovaly zvuk orchestru natolik, že jsme to po nějakých dvaceti taktech vzdali. Tak jsem se musel zase otočit k publiku a volat: Prohráli jsme, uděláme pauzu! Věřil jsem, že to je bouřka pouze z vedra, což se nakonec potvrdilo, takže můj odhad, že se za nějakou dobu uvidíme, se naštěstí vyplnil. Publikum to vzalo dobře a koncert se nakonec ani moc nenatáhl - těch pětadvacet minut plánovaných na normální pauzu jsme použili dřív.

Doprovázíš rád operní pěvce a pěvkyně?

Velmi, velmi rád. Myslím že jsem v poslední době hodně žádaným dirigentem operních sólistů. Mám ostatně spoustu přátel mezi naprostými špičkami, ať je to například Ramón Vargas nebo tenorista Javier Camarena neboj teď Olga Peretyatko... Vloni jsem dirigoval novoroční koncert v Ománu s orchestrem PKF a fantastickým světovým tenoristou Marcelo Álvarezem … Můj vztah k nim je daný i tím, že už léta jsem prezidentem Festivalu Emy Destinnové v Českých Budějovicích, kde takovéto pěvecké galakoncerty byly s Filharmonií Brno na denním pořádku. Mohu zmínit jména jako Paata Burchuladze, Carlos Álvarez, Miriam Gauci, slavný maltský tenorista Joseph Calleja... Těch jmen by byla řada, i ze starších ročníků… Mnoho sólistů, se kterými jsem měl možnost spolupracovat, s velkou radostí a pokorou. Atmosféra takových galakoncertů je vypjatá a vzrušující, takže mě to láká.

Při podobném operním recitálu je každé číslo často úplně jiný svět než předchozí... Jde o náročnější úkol, než je běžný symfonický program?

Rozhodně ano. I proto, že dirigent není svým pánem, stejně jako při doprovodu každého jiného sólisty – instrumentalisty. S výjimkou samostatných orchestrálních čísel slouží sólistovi - a je to tak správně: sólista je pánem situace! Často je to samozřejmě dobrodružné. Člověk árie zná, ale sólista přijde až na poslední zkoušku, potom na generálce před koncertem už zase nezpívá, aby si šetřil hlas... Zkusí si jen akustiku a odchází do šatny… Takže na tu jedinou, jedinou zkoušku přijde a řekne: „Pane dirigente, tohle je fajn, ale… víte… já už tady tu část nezpívám, ale skáču rovnou tady na recitativ... Ano, takhle se to běžně dělá, ale já mám jiné řešení…“ Sólista prostě během několika minut všechno, co máme připraveno, otočí - a dirigent má strach, aby několik desítek lidí v orchestru mělo tu kázeň a skutečně poctivě si všichni ty škrty poznamenali do partů, protože se jinak potom můžou při koncertě stát fatální věci…

Byla mimochodem Olga Peretyatko také alespoň trochu rozmarná, nebo jen a jen profesionální?

Je to skutečně sopránová hvězda první velikosti, stačí si otevřít programy slavných festivalů a operních domů. Také to je velmi krásná žena, skvělá kombinace s nádherným hlasem. Celý večer táhla sama, vlastně vynechala už jenom druhý přídavek - měla ještě připravenou árii Lauretty z Pucciniho opery Gianni Schicchi. Byla velice milá a její přístup byl naprosto, naprosto profesionální. Seděla pak s námi do nějaké jedné hodiny ráno, žádné rozmary… Já musím sám za sebe říci, že rozmary u těch pravých hvězd nejsou. Rozmary většinou plynou z nějakého komplexu. A je jedno, jestli mluvíme o pěveckých hvězdách, nebo o instrumentálních sólistech či dirigentských hvězdách… Většinou ty skutečné hvězdy jsou naprosto normální a můžete s nimi jít i na pivo... Všichni lidé, kteří jsou skutečnými hvězdami, jsou jimi nejen na pódiu, ale i v soukromí.

Na čem všem pracuješ v těchto týdnech?

Teď jsem přednedávnem byl v Koreji a dirigoval jsem celosvětový orchestr, který tam sezvali, dva koncerty pro charitu. Hráči u prvních pultů byli ze Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Sólistou byl Andrej Baranov, můj dobrý kamarád, se kterým jsem se viděl také u Čajkovského orchestru... Ten byl shodou okolností den po nás v Litomyšli. Jeho šéfdirigentem Vladimirem Fedosejevem jsem pravidelně zván do Moskvy, letos jsem tam například dirigoval výběr ze slovanských tanců a Mozartův houslový koncert. Do Moskvy jsme pozváni na příští rok s fantastickým českým houslistou Janem Mráčkem. Budeme tam hrát Korngoldův

Houslový koncert … Asi čtrnáct dní před cestu do Koreje jsem měl možnost v polovině května vystoupit v Berlíně a v Praze na koncertech k výročí Milana Rastislava Štefánika spolu s orchestrem ze Žiliny také s jedním fenomenálním sólistou – ani ne jedenáctiletým slovenským houslistou Teo Gertlerem. Ten kluk má housle tříčtvrtky, ale provedl Houslový koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdyho - nebojím se říci - naprosto dokonale! Světový talent. Mám také koncert na závěr padesáté sezóny filharmonie v Košicích, kde dáváme Čajkovského Klavírní koncert s ředitelem Slovenské filharmonie Mariánem Lapšanským jako sólistou a k tomu kantátu Eugena Suchoně Žalm země podkarpatské se Slovenským filharmonickým sborem… I to je ještě před 6. červencem, před koncertem v Litomyšli.

A po něm?

V srpnu mě čeká doprovod operního recitálu na festivalu v Českém Krumlově. I tam mají velkou tradici, setkal jsem se pávě tam například s Piotrem Beczałou nebo se Sandrou Radvanovsky, skutečnými hvězdami Metropolitní opery. A pak mám zaslouženou dovolenou. Letos jsem už mnoho a mnoho jezdil po světě… Ale nekončí to – například na Vánoce budu u Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra. Můj dobrý kamarád ze soutěží Kazushi Ono, tamní šéfdirigent, mě pozval na dirigování Beethovenovy

Deváté symfonie ve třech prestižních sálech – v Suntory Hall, v Bunka Kaikan a v Metropolitan Art Space. Takové věci se neodmítají… Počítal jsem to - a v letošním kalendářním roce budu mít celkem osmdesát sedm koncertů, což je docela velké penzum.

Vracíš se do Litomyšle v sobotu 6. července dirigovat koncert nazvaný Sólo pro sto smyčců. Bude jich v orchestru opravdu stovka?

Ano, je to přesně spočítané. Jde o kombinaci tří orchestrů - Janáčkovy filharmonie Ostrava, která dodá nejvíc hráčů, druhá je Moravská filharmonie Olomouc a pak samozřejmě - protože Litomyšl je v Pardubickém kraji - nesmí chybět Komorní filharmonie Pardubice. Byl jsem shodou okolností dvanáct let jejím šéfdirigentem, takže to bude opět velmi milé setkání… Koncert pro sto smyčců j e skvělý nápad. Letos už jde o pokračování – první podobný jsme hráli na Smetanově Litomyšli před třemi roky. Ocenila to tehdy Česká televize, vzala koncert v přímém přenosu. A podle zpráv, které mám k dispozici, se chystají další. Není potřeba se bát repertoárové nouze. Skladeb pro smyčce je hodně a hodně. Tolik, že bychom takových programů mohli vytvořit ještě dvacet.

Na programu jsou Suk, Mahler, Holst, Martinů... To všechno si umíme představit….

…ano, na Martinů se moc těším, je správné, že ho v programu máme - má letos výročí. A pokud se týká Mahlera, tak musím upozornit, že hrajeme slavné Adagietto z Páté symfonie. A tam, jak víme, je důležitá harfa. Takže výjimka mezi těmi sto smyčci…

Co ale můžeme čekat od hudby Karla Jenkinse?

Karl Jenkins je Brit z Walesu a je to samozřejmě úplně jiná hudba, rytmicky přesná, její největší kontrasty se pohybují v dynamické rovině. Bouřlivá fortissima s žádným komorním orchestrem v malém obsazení není možné vystihnout. Teprve síla a volumen stovky smyčců tomu skutečně dá potřebný náboj.

A jak velkou scénou je finále z Glassovy Třetí symfonie?

Philip Glass je Američan, jehož díla se hrají na všech světových pódiích, má také krásný Houslový koncert. Symfonickou tvorbu patří ke špičce americké kompoziční školy, s Johnem Adamsem patří k minimalistům, i když zrovna on sám tohle zařazení rád nemá. Jeho hudba je pro dirigenta velice náročná - co takt, to je jiné metrum. Střídají se sedmiosminový, dvoučtvrteční, jedenáctiosminový, sedmiosminový… Je to náročné pro všechny. Co se týče stopáže, není Glassova skladba příliš obtížná, jde o čtyři nebo pět minut, ale nabitých repeticemi. Sazba v osminových notách, kde se rytmus mění takt po taktu, je nesmírně náročná. Kompozici to umocňuje, ale na druhou stranu to vyžaduje nejméně stopadesátiprocentní koncentraci.

Objíždíš na zkoušky Ostravu, Olomouc a Pardubice, nebo se někde sejdete všichni najednou?

Příprava tohoto koncertu je velice náročná logisticky. Už jsme to tak dělali před třemi lety. Nemám žádné asistenty, kteří by zkoušeli u orchestrů. Sám si to objedu a nazkouším. Cestuji po republice - nejdřív jedu vlakem do Ostravy, kde mám tři velké zkoušky. Podmínkou je, že Janáčkova filharmonie stanoví podle sebe smyky, které jsou rozeslány oběma dalším orchestrům. Žádná diskuze ohledně smyků není a nebude možná…! Z Ostravy jedu do Olomouce, tam mám také tři zkoušky. A pak jedu do Pardubic, kde mám také tři zkoušky. Potom se všichni dohromady k jedné velké generálce setkáme skutečně až v Litomyšli. A následuje okamžitě koncert. Je to náročné, ale zároveň inspirující! Dohromady tedy devět zkoušek, potom možná až čtyřhodinová generálka… Tady už končí legrace! Zkoušíme ve zkušebnách jednotlivých orchestrů, ale razance spojené stovky smyčců bude úplně jiná. A hlavně - je to open air koncert, takže i prostředí jiné, jiná akustika… Musíme přijet do Litomyšle připraveni se stoprocentní jistotou.

Mnozí zdůrazňují jedinečnost litomyšlské atmosféry. Platí to i pro Tebe?

Ano, naprosto se s tím ztotožňuji. Pro většinu nás umělců jde o téměř už závěr sezóny, takže je to často pěkná tečka před dovolenou nebo téměř před dovolenou. Po shonu celé sezóny člověk přijede do Litomyšle, když zkouší, tak mu nad hlavou létají ptáci a zpívají, snaží se soupeřit. A vůbec celková nálada toho - dá se říci - malého města, které je tak úžasně bohaté na kulturu... Pocit z přítomnosti Bedřicha Smetany … Úžasné prostředí zámku… Technické vymoženosti, které festival věnoval do zastřešení celého nádvoří... To jsou věci, které na každého zapůsobí fantastickým způsobem. Já jsem navíc, musím říci, téměř oněměl, když jsem se podíval na sumu, která stála jako cena na VIP lístcích na náš koncert... Cena srovnatelná s festivaly v zahraničí. A přitom bylo naprosto vyprodáno - a to hned po nějakých dvou týdnech od zahájení předprodeje. To si pak říkám: Pánbůh zaplať za to, že takovéhle festivaly jsou a že je takové publikum, které přijde... Národní festival! Smetanova Litomyšl jím není jen podle názvu. Rozsahem financí a koncertů je evidentně největším festivalem u nás po Pražském jaru. Obrovský podnik spojený s výstavami… Pánbůh zaplať za to, že jsou lidé, kteří jsou schopni něco takového zorganizovat!

Nepočítal jsi náhodou, kolikrát už jsi na Smetanově Litomyšli dirigoval?

Krásná otázka… Nepočítal! Ale vím, že titulů, které jsem tam dirigoval, je nepočítaně. Dlouhá, dlouhá řada. A můj vztah s pořadateli - s manželi Piknovými a s Vojtěchem Stříteským je také dlouhý. První dirigentské vystoupení na Smetanové Litomyšli jsem měl před nějakými nejméně patnácti nebo sedmnácti lety. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Několikrát jsem tam byl s Filharmonii Brno. s orchestrem FOK, s orchestrem Státní opery… Významné bylo provedení Prokofjevova Ivana Hrozného s velkou recitací pana Brouska... Také vzpomínám na krásný koncert s PKF, kdy jsem měl dva sólisty – violoncellistu Jiřího Bártu a houslistu

Ivana ženatého - a hráli jsme jenom Dvořáka … Poslední dobou to potom byly velké galakoncerty, naposledy s panem Camarenou a jeho partnerkou mexickou zpěvačkou Leticií de Altamirano … Vystoupení na tomto festivalu bylo opravdu hodně a je to určitě dané i tím, jak už jsem řekl, že můj vztah s vedením festivalu je upřímný a přátelský a zasahuje i do osobní roviny. Protože v době, kdy byl Vojtěch Stříteský místostarostou, nás v Litomyšli oddával. Ano, já jsem se v Litomyšli ženil! Velká romantika a krásné a trvalé vzpomínky.