Bóřku sme nedostali aneb Brno v Litomyšli

WEB , Datum: 23.06.2019 , Zdroj: klasikaplus.cz , Autor: Petr Veber

„Podtrhl to, co je v partituře této opery tak charakteristické, totiž upřímnou lyriku.“

„I když chybí veškerá jevištní technologie, drtivá většina uměleckého sdělení, vtěleného do inscenace, zůstala v Litomyšli zřetelná.“

„Bystrouška už je skutečná klasika. Open air jí pocitově divácky vyloženě sluší.“

Janáčkova opera Národního divadla Brno hostovala po dva večery na festivalu Smetanova Litomyšl. Po Heřmanově loňské inscenaci Janáčkovy Bystroušky, kterou na zámeckém nádvoří hrál soubor v pátek, přišla v sobotu večer na řadu Donizettiho opera Nápoj láky, která je v Brně na repertoáru o rok déle, od října 2017. Obě představení byla pěkně prodaná, obě v alternativním prostředí mimo kamenné divadlo dobře fungovala.

Nápoj lásky se v režii Magdaleny Švecové odehrává někdy ve čtyřicátých letech a vcelku šikovně mísí realitu předlohy s divadlem na divadle, respektive děj opery s příběhem o natáčení filmu. Světák Belcore je herec, Dulcamara režisér, Nemorino rekvizitář, Adina obletovaná herečka. Motiv nesmělého mladíka zakoukaného do zdánlivě nedosažitelné ženy a naivně věřícího v účinek „nápoje lásky“, moment její proměny a nakonec vzájemného vyznání, nezávislého na bohatství, v tomto projektu zůstává tak, jak je už u Donizettiho. Jde tedy o příklad toho šťastnějšího přenesení libreta do jiné doby a do trochu jiných souvislostí, ne tak svévolný, jako se děje v současné opeře mnohdy jindy. Orchestr vedl v Litomyšli dirigent Ondrej Olos, který inscenaci před dvěma roky nastudoval. Menší orchestr s amplifikovaným cembalem, usazený pod pódiem, hrál i brysknější pasáže docela spolehlivě a podtrhl zároveň dostatečně to, co je v partituře této opery tak charakteristické, totiž upřímnou lyriku, která je vtělena hlavně do partu Adiny.

Kateřina Kněžíková této postavě umí dát ideální mix toho, co k ní patří – mrštný jazyk i vroucnost, koketerii i něhu. Zpívá neokázale, ale naprosto přesně, není pěveckou hvězdou, ale skvělou operní umělkyní, u které je ve vzácné rovnováze hlas a jevištní projev. Jiří Sulženko dobře zahrál nervózního a na place vzteklého režiséra Dulcamaru, kterému říkají „dottore“, protože ve chvílích volna po natáčení umí ve všeličems poradit, a dobře zahrál a zazpíval jeho výstupy, ve kterých přesvědčuje o účincích dobré lahve vína. S přimhouřením oka můžeme připustit, že tato licence v propojení dvou světů, režisérčina a skladatelova, vlastně ani tak moc nekulhá… Belcore není v této verzi příběhu voják, který Nemorina naverbuje, ale muž, který má nastoupit na vojnu; jestli by to mohl přehrát „za dvacku“ na Nemorina, je otázka – tady už se opravdu něco jiného čte v upraveném obsahu opery a něco jiného hraje a zpívá v původním textu na scéně… Ale Igor Loškár v této roli k otazníkům nad logikou žádné další velké výhrady nepřidává. Bravurním a nadprůměrně vybočujícím se jeho výkon nazvat nedá, ale zvládl figuru přiměřeně dobře. Zdaleka nejslabším v týmu byl tento večer José Manuel. Trefně zahrál nesmělého mladíka i jeho proměny, ale pěvecky zůstal belcantu hodně dlužen – nejen svým nevelkým hlasem, ale i způsobem, jakým výrazově i technicky jentaktak prokličkoval slavnou árií „Una furtiva lacrima“. Brněnský Nápoj lásky byl přenesen do Litomyšle pozorně a nápaditě. Zdaleka nejde jen a jen o prvoplánově komickou operu. Režisérka i dirigent si toho jsou vědomi.

O den dříve hrál soubor na zámeckém nádvoří Janáčkovu „brněnskou“ operu Příhody lišky Bystroušky, Jiřím Heřmanem režijně ztvárněnou dojemně pravdivě a přesně, ze života, zároveň s nenásilným duchovním přesahem. Také tato inscenace musela doznat pro Smetanovu Litomyšl určitých změn, na letním festivalu pochopitelně chybí veškerá jevištní technologie, provaziště a většina světel, které jsou v Janáčkově divadle k dispozici jako samozřejmost. Přesto zůstala drtivá většina uměleckého sdělení, vtěleného do inscenace, zřetelná. Naznačeny jsou momenty, které mají čistou působivost a při jejichž domyšlení zatrne, ale jsou tu i momenty hravé a humorné, ať už jsou to detaily ve vztahu revírníka a jeho ženy nebo poťouchlost lesní havěti. Jiří Heřman zabydlel scénu dětmi a hračkami, maskami i symboly, barvitými detaily i pointami naznačujícími to, co v příběhu není jasně ukázáno. Svou typickou mysteriózností výrazně šetří, a přesto dokáže naznačit velikost dotyku s věčností.

V Litomyšli bylo přítomno to nejlepší možné obsazení – sopranistka Jana Šrejma Kačírková jako mrštná, inteligentní a celkově šmrncovní Bystrouška, krásně zpívající a neodolatelně do nejmenšího mrknutí okem hrající. Václava Krejčí Housková jako distinguovaný a přitom smyslný Zlatohřbítek, Jan Šťáva a Ondřej Koplík jako filozofující farář a plachý rechtor, respektive nerudný jezevec a neposedný komár. Roman Hoza jako skvěle bezstarostný, mužný a cynický pytlák Harašta. A Svatopluk Sem jako Revírník, úběžník celého příběhu, moudrý a rozšafný, stárnoucí, se svými vzpomínkami a touhami… Sice dostává od manželky co proto, ale vnitřně je svobodný a s životem srovnaný; pěvec v plné síle, který nádherně deklamuje a uvěřitelně hraje.

Marko Ivanović neměl tento večer za dirigentským pultem lehký úkol. Orchestr byl zjevně prostředím mimo své obvyklé působení trochu „rozhozen“ a bylo těžší udržet přesnou souhru mezi levou a pravou částí, jemné detaily figurací a přiznávek ve středních hlasech nebyly zblízka vůbec dokonalé, nerozezpívala se naplno potřebná hymničnost a hornisté v samém závěru zcela zklamali, ale i tak to byla Janáčkova hudba v celkovém účinku a dopadu nádherná a silná, jak umí být. Bystrouška už je skutečná klasika. Open air jí pocitově divácky vyloženě sluší. I když bylo na litomyšlském jevišti dupání přebíhajícího sboru slyšet až moc reálně, tak jí až k silné dojemnosti slušela i fyzická blízkost mezi auditoriem a scénou.

„Dostaneme bóřku,“ vzdychá revírník v dusném počasí v úvodu opery, přesně podle předlohy Rudolfa Těsnohlídka. Tak v Litomyšli sme ju v pátek nedostali. O několik dní dřív při jednom koncertě ano, ale to už by byla zase jiná pohádka..