Děttii,, děttii...... –– a nejjen o niich

TISK, Datum: 01.06.2019, Zdroj: Haló noviny, Strana: 4, Autor: Tomáš HEJZLAR, Vytištěno: 43 000, Rubrika: Z kultury, Země: Česko

Dokážeme myslet na budoucnost? Dnes slavíme Mezinárodní den dětí – často spíše jen formálně a v předem daných zvyklostech a s regulemi. Někdy (a někde) se však vytrácí nápaditá bezprostřednost. Pořadatelé stále ještě občas upřednostňují vnějškovitou formálnost před funkční kreativností. Platí to také v oblasti nenásilně pojímané estetické výchovy, jejího vzdělávacího programu. Dlouhodobě si stěžujeme na častý nezájem mladých generací o skutečně hodnotné umělecké projevy, poukazujeme na zploštělý obecný vulgarismus a povrchnost vkusu, právem odsuzujeme obecnou plytkost vnímání hodnot. S podobnými jevy se průběžně setkáváme, jen málo se však u nás dbá na funkční edukativní snahy ve výchovně vzdělávacím systému, a především v oblasti volnočasové.

Již téměř třicet let u nás často jen vzletně hovoříme o nutnosti důsledně sofistikovaného a rozšiřujícího se zkvalitňování lidské osobnosti. Ve skutečnosti se ovšem současná společnost (přesněji: občanská společnost) věnuje perspektivně orientovaným kvalitativním jevům jen velmi omezeně, často bez znalostí i realizační invence.

Zatímco se na náměstích mnohdy zcela zbytečně srocují zfanatizované davy pod vedením nejrůznějších »praporečníků« (vlajkonošů), »plackonosičů« a jiných aktivistů, aby údajně »řešili problémy«, skutečné společenské okolnosti často až příliš velkoryse přehlížíme. Namísto stádovitě (a současně elitářsky) naorganizovaných volání třeba po nejrůznějších demisích některých politiků a podobných zástupných okolnostech, jistě bychom měli věnovat víc pozornosti uvědoměle propracované a kvalitně pojaté intenzivní metodologii estetických (i občanských) výchov – od orientace na nejmenší caparty po generace starší. Opomíjíme problematiku celistvě, přezíráme rovněž společenské morality, ekologie fyzické i duchovní atp. Samozřejmě v kontinuálních vazbách, resp. tematických přesazích.

Sáhněme však také do vlastních řad: například jistá snaživá aktivistka si mnohem víc všímá, zda se jí osobně (či jiným souvěrcům) dostane »volňásků« na jistý festival, než aby věcně a vpravdě nezávisle ohodnotila přínosné aktivity třeba právě ve prospěch dětí a mládeže.

Ano, jedná se v tomto případě skutečně o renomovaný, obecně oblíbený a profesně vhodně koncipovaný každoroční festival Smetanova Litomyšl (SL). Jeho dramaturgie průběžně nápaditě »objevuje« nové možnosti komunikací se všemi vrstvami potenciálních zájemců. Naopak však až překvapuje zaujatá jednostrannost některých zcela ojedinělých neobjektivních jedinců, dokonce jejich případná individuální zloba, možná až záměr dobrým věcem škodit formami málem lstivými. Krouží kolem svých obětních subjektů jako hladoví supi, žádní lid(u)milové. Důvod? Možná obyčejná lidská marnivost, malichernost, subjektivismus. Také senilní zapšklost? Anebo zlomyslnost? Těžko všechny ty případné faktory a jejich segmenty popsat. Někdy to lze také nazývat coby neseriózní čecháčkovství. Asi málo čteme osvíceně varovné verše Jana Nerudy, poučené i poučné prózy Jiráskovy, Němcové, Novákové a dalších, moudrá poselství třebas Karla Čapka či Svatopluka Čecha, nesmlouvavou satiru Jaroslava Haška a jiných. Anebo spíše čteme jen velmi povrchně... Přiznejme však, nejsme v tom sami, tací zlomyslníci se přece vyskytují i jinde, v Evropě či zámoří.

Namísto zde původně plánovaného otištění věcně obsažnějšího textu s orientací tematicky specifikovanější (k tomu se konkrétněji

vrátíme pozítří), raději nyní poukazujeme na fotografických dokumentech z loňského ročníku SL, že vytrvalé snahy nadšených litomyšlských pořadatelů dotyčné obecně prospěšné kulturní události o duchovní potěchu, estetické obohacení i prospěšnou přízeň příznivců, rekrutujících se z nejrůznějších věkových i jiných sociologických aspektů. Nehledají jen pouhou povrchní »podlézavost«, natož snad případné »kšeftaření«, jak se jinde někdy stává. S takovými a podobnými projevy se totiž občas – bohužel – rovněž setkáváme, třeba během prázdninového quasi »mezinárodního« festivalu v jedné z unikátních jihočeských urbanistických perel na březích Vltavy.

Letošní programové nabídky SL opět sledují kromě bezprostředních estetických prožitků mnohem širší poznávací a vzdělávací záměry. V době nejrůznějších obecně negativních jevů – tedy během vnímatelného nárůstu všudypřítomného společenského egoismu, a dokonce agresivity, ano i stále častějších obecných teroristických útoků – bychom neměli vliv estetické výchovy podceňovat. Její dosah má nadčasový obecný vliv. Netýká se to ovšem jen sféry hudební! Mnohé respektované výzkumy to jen potvrzují.

Nemusí jít leckdy o ekonomicky náročné aktivity, často stačí spíše jen dobrý nápad, snaha a především nadšení. Preventivně, od akcí lokálních až po celostátní, vlastně planetární. Ostatně, kdyby se snad někde konala veskrze prospěšná manifestace za humanizaci lidstva, určitě bych tam rád zavítal. Třeba i – zcela poprvé v životě – nějakou tu »placku« bych si připjal na hruď, případně nesl transparent »za lepší příští«. Žel, takové manifestace, tedy ve prospěch budoucnosti, se u nás nyní nepořádají. Nikdo je nesvolává a neorganizuje. Ani vůdcové zdejší údajné »občanské společnosti«.

Během nadcházejících hudebních svátků se v Litomyšli namísto planých a bezduchých řečnění (či spíše společných bludaření) uskuteční umělecké události vskutku potřebnější a všestranně perspektivnější. Bez »fanglování« a skandování, bez ozvučených tribun a ohlušujících hudebních předělů se ve městě Jiráskově, Němcové, Smetanově a dalších národních buditelů budeme moci zanedlouho opět setkávat s něčím, co celé naší společnosti běžně tolik chybí – a na co se stále bohužel většinou zapomíná! Hodnotného umění s příměsí kvalitní, povzbuzující a lákavé »ambaláže« je totiž u nás stále setsakramentsky málo.

Také marxistická teorie OS neopomíjí a neodmítá, pokud skutečně slouží rozvoji lidstva. Už Karel Marx vycházel ve svých postulátech z predikcí vývoje člověka na základě vnímání, zkoumání a aplikací. K jeho teoretickým zkušenostem, ověřovaným i praktickým poznáním, se však průběžně přihlíží spíše v kultivovaných zemích západoevropských, ale i jinde ve světě. U nás je tento – dlouhodobým vývojem již mnohokrát využitý – filozofický trend naopak tendenčně dehonestován a opomíjen, dokonce zapovídán a utajován.

Do občanské společnosti se obvykle řadí nevládní organizace, zejména privátní nepodnikatelské skupiny nebo jednotlivci, snažící se však nejednou prosazovat vlastní zájmy nejrůznějšími (i latentně působícími) prostředky. Jedná se o nejrůznější spolky, nadace a podobné instituce, také o státem registrované církve či různá náboženská (resp. názorová) společenství. Stalo se však krutou skutečností, že progresivně pozitivně pojaté ideály bývají nejednou zneužívány subjektivizačními snahami o nejrůznější výhody, sebeobohacování, dokonce i myšlenkové ovládání jiných.

Naše nynější společnost je toho autentických příkladem. O tom však víc až příště.

Občanská společnost (OS) je termín pocházející z 18. století, samotný institut občana je ovšem znám - a prochází historickým vývojem - již od starověku. Široce obsáhlý pojem byl zkoumán především politickou sociologií. Existuje mnoho různých definic. Obecně se v novověku uvádí, že jde o »souhrn nevládních organizací a institucí, které projevují zájmy a vůli občanů«. Další možný náhled na OS poukazuje na spojení mezi státem a byznysem. Patří sem například rodiny, vzdělávací instituce, nejrůznější spolky, profesní komory atd. Takové aktivity jsou považovány za klíčové pro fungování svobodného a demokratického státu. Západní sociální vědy mají obecně za to, že pro zdravé fungování demokracie nestačí pouhá soutěž volených politických stran.