Nabucco i Libuše jen jako výtvarné artefakty

17.7.2018   Lidové noviny   str. 8   Kultura   HELENA HAVLÍkOVÁ  

Oba operní soubory začleněné do pražského Národního divadla uvedly na samotný závěr sezony nová nastudování Verdiho Nabucca a Smetanovy Libuše. Stávající repertoár tím vlastně nijak neobohatily. Předchozí nastudování stejných titulů měla derniéru loni v květnu.

Státní opera se nedokázala vzdát divácky atraktivního titulu, jakým Verdiho Nabucco je. Hraje už druhý rok v „oslabení“ kvůli rekonstrukci své budovy, ale nevyužila příležitost pouhé druhé premiéry sezony k zajímavější inovaci svého převažujícího verdiovsko-pucciniovského repertoáru a k novým úkolům pro rozvoj orchestru. Sotva stáhla předchozí inscenaci v režii Karla Němce – pravda, ne příliš zdařilou a po čtyřech stovkách repríz notně obehranou –, připravila novou, v hudebním nastudování svého hudebního ředitele Andrease Sebastiana Weisera a v režii, scénografii i světelném designu proslulého tenoristy Josého Cury v tandemu s výtvarnicí kostýmů a asistentkou Silvií Collazuolovou. Nabucco se zatím hraje v karlínském Hudebním divadle. Soubor Národního divadla předsadil své podzimní pražské premiéře nové Libuše jedno provedení na Smetanově Litomyšli. Byl to vstřícný krok. Toto slavnostní „hudebně dramatické uživotnění“, jak Smetana Libuši zamýšlel, tak dodrželo od roku 1998 ustálenou desetiletou periodicitu uvádění v Litomyšli a dodalo lesk vskutku jubilejně rozmáchlé dramaturgii letošního 60. ročníku. Nastudování Libuše si pro sebe vyhradil vrcholový management Národního divadla – hudební ředitel Jaroslav Kyzlink a ředitel ND Jan Burian, který si pro scénu přizval jednoho ze svých ředitelských předchůdců Daniela Dvořáka. Z uvedení na zámeckém nádvoří bylo sice zřejmé, že inscenace bude v ND využívat jevištní mašinerii v Litomyšli nedostupnou, ale to jsou limity, s nimiž se musí vyrovnat všechny hostující operní soubory.

Národ vše překoná...

Od vedení ND bychom očekávali ucelenou operní koncepci, koordinovanou pro oba soubory, jimž velí. I když oba tituly, Nabucco ani Libuše, nebyly skladateli koncipovány jako akční příběhy, doufejme, že to nebyla prezentace uměleckého směřování naší první scény ani promyšlený tvůrčí záměr, ale spíš náhodná shoda, že vznikly v obou případech statické obrazy, jež předvádějí obě opery spíš jako hudebně-výtvarný artefakt než divadlo s reflexí dnešního světa. A spíše jako dojemnou pohádku z dávnověku – bez politického kontextu odbojného italského risorgimenta v Nabuccovi a v Libuši s vizí národa, který neskoná a pekla hrůzy slavně překoná.

V případě Nabucca mluvil José Cura o inspiraci Vasilijem Kandinským. Jaký má ruský průkopník abstraktního malířství, kterého uchvátil spíše Wagner než Verdi, a jeho teorie barev s metaforou klavíru jako vzájemného ovlivňování umění a duše vztah právě k Nabuccovi, zůstalo nejasné. Na fotografiích ovšem vypadají působivě barevné kombinace jasně červeného, zeleného či modrého svícení a kostýmů v geometricky rovných liniích. Židé mají béžovo-fialové kabátce, Baylonští zas převráceně fialovo-béžové, což kontrastuje s modrou dvojicí Feneny a Ismaela, rudo-černou Abigaille a ostře oranžovo-zeleno-žlutými šaty Anny a Abdalla. Ti díky tomuto barevnému efektu vizuálně „povýšili“ z vedlejších rolí div ne na hlavní.

Jako scénograf se ovšem Cura osvědčil. Přes projekci zvětšovaného rozpadlého úlomku hliněné desky s klínovým textem o Nebukadnesarově tažení do Jeruzaléma divák „vstupuje“ do velké stavby ve tvaru komolého lichoběžníkovitě ubíhajícího hranolu, jež navozuje pocit nachýleného stísněného Šalamounova chrámu. Když se stěny efektně rozevřou, zůstane sloupoví pro babylonský královský palác se „stíny“ intrik a boje o moc.

Ve Smetanově opeře jsou postavy Libuše a jejího dvora s kmety, lechy, vladyky a děvami pokryté pelem zlatistě-béžového dávnověku. Stojí a občas se i pohybují jako figurky na mechanickém betlémě, v kostýmech, které materiálem připomínají deky z umělého sametu s leskem. Naopak rozjuchaný lid vystupuje nadšeně, mávaje zelenými ratolestmi, ve „šťavnatých“ barvách rolnických kostýmů ve stylu Generace Národního divadla. Libuše své proroctví hlásá se vztyčenými pažemi, stojíc na balvanu seříznutém jako oltář. Uvidíme, jaká bude finální podoba v pražském Národním divadle a hlavně jak se této výzvy chopí Národní divadlo brněnské, které také na září připravuje do prostoru výstaviště nastudování v režii Jiřího Heřmana.

Dobrá hudební nastudování Nabucco (ale do určité míry ani Libuše) nenabídl zásadní pěvecké obsazení, které by oprávnilo nové nastudování. Akceptovatelné zůstalo obsazení Abigaille chorvatskou sopranistkou Kristinou Kolarovou, ale také Anda-Louise Bogzaová předvedla, že stále dokáže zkoncentrovat intenzitu pěveckého partu mocichtivé a bezohledné ženy. Dobře známe též oba představitele Nabucca, v němž Martin Bárta plastičtějším a měkčím pěveckým výrazem postihuje více otcovský charakter tohoto babylonského krále, zatímco Miguelangelo Cavalcanti je robustnějším zpupným válečníkem – na představení mu ale zoufalá prosba o odpuštění (Dio di Guida!) vyšla působivě. Národní divadlo nemá charismatického velekněze Zachariáše ani v Romanu Vocelovi, ani Olegu Korotkovovi.

Po éře „kralování“ Evy Urbanové jako majestátní, respekt budící kněžny je Libuše Dany Burešové civilnější, mírnější, křehčí v objemu i barevnosti hlasu a výrazu, tentokrát s mnohem lepší deklamací. Ze sólistů, kteří nově vstoupili do tohoto nastudování Libuše, se skvěle osvědčil Svatopluk Sem jako uvážlivý Přemysl, Petra Alvarez Šimková coby Krasava, jíž i díky žensky kyprému sopránu uvěříme, že se pro ni tak znesvářili bratři, z nichž Šťáhlav v podání Aleše Brisceina působil odbojněji než nepříliš výrazný Miloš Horák v roli Chrudoše – je to právě on, kdo svou divokostí vyvolal spor s tak dalekosáhlými důsledky.

Předností obou inscenací bylo hudební nastudování. Andreas Sebastian Weiser už v předehře vystavěl rozpory témat Nabucca, rozvinul zvuk dramatických výjevů sboru i Abigaille v kontrastu s lyrickými komorními scénami a ukáznil orchestr při podkresu přiznávek. V Litomyšli mohl Jaroslav Kyzlink vyjít z koncentrovaného výkonu orchestru k měkké vroucnosti Smetanovy hudby i k pevné monumentalitě mohutně znějícího pléna. Žesťové fanfáry z ochozů nad nádvořím pak tímto zvukovým efektem slavnostní hudební vyznění festivalové Libuše důstojně korunovaly.