Hudební dálnice doby baroka podle Václava Lukse

noviny2 luksDirigent, cembalista, hráč na lesní roh a hudební pedagog, specialista na interpretaci staré hudby se zaměřením na díla autorů vrcholného baroka Václav Luks, Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 byli v původním rozvrhu Smetanovy Litomyšle a zůstali jako jedni z mála po koronakrizi i v tom novém. S programem jen trochu změněným. Vystoupí 6. července odpoledne a opakovaně i v podvečer v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže na koncertě k poctě stavitele tohoto kostela, italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho, který zemřel před rovnými třemi sty lety právě v Litomyšli a je zde i pohřben. Václav Luks hovoří mimo jiné o italských vlivech v barokní hudbě v Čechách a o pramenech, ze kterých čerpal hudbu pro litomyšlské vystoupení.

Měnili jste hodně program?

Přidrželi jsme se tématu Pocta Alliprandimu, tedy pocta jednomu z těch nejvýznamnějších architektů, kteří působili na našem území v době vrcholného baroka společně se Santinim a Dientzenhoferem; staviteli, který roku 1720 zemřel přímo v Litomyšli. Ale je to také současně pocta barokním Čechám. Na programu je Jan Dismas Zelenka a k němu hudba italské provenience, která ovšem v Čechách byla v té době velice důležitá – byla směrodatná pro hudební řeč českého baroka. Podobně jako Alliprandi přišel z Itálie a určoval styl architektury, zejména ve východních Čechách, tak stejně velký vliv měla tehdy i italská hudba.

Co zajímavého jste vybrali z italské hudby?

Vedle Zelenky zazní v novodobé světové premiéře také Caldarovo zhudebnění Kyrie, tedy jedné části mše, a žalm Dixit dominus od Baldassara Galuppiho, což je sice mírně pozdější hudba než Zelenka, nicméně hudba, která byla u nás nesmírně populární. Galuppi je v českých vrcholně barokních archivech hojně zastoupen.

Zmíněné novodobé premiéry jste objevili v pramenech u nás nebo ve Vídni? Nebo snad v Itálii?

Jsou z Drážďan. Drážďanský dvůr byl v době vrcholného baroka jedním z nejvýznamnějších kulturních center Evropy a výměna mezi českými zeměmi a saskou metropolí byla velmi intenzivní. Velká část italské hudby, která do Drážďan proudila, tak kudy jinudy mohla? Přes Prahu, přes Čechy! A tím, že v Drážďanech působil Zelenka, který studoval ve Vídni u Fuxe, tak může být propojení Itálie – Vídeň – Praha – Drážďany (taková „hudební dálnice“ té doby) tématem, které náš koncert mapuje.

V červnu jste účinkovali s Bachem v Lipsku. Zcela výjimečná cesta do zahraničí, viďte…

Když byl ve veřejné podobě zrušen tamní Bachův festival, inspirovala jeho intendanta naše videa, která jsme v době koronakrize zveřejňovali, a přišel s ideou, že by alespoň o víkendech zorganizoval internetový online streamovaný Bachovský maraton. Jednalo se v každém z víkendových dnů o šest hodin hudby, přenášené zejména z kostelů Thomaskirche a Nikolaikirche, tedy z těch, které jsou spojeny s činností Johanna Sebastiana Bacha. Vyšla z toho nakonec docela monstrózní akce se stovkami interpretů, kterou se podařilo rychle zorganizovat a dokonce pro ni najít i finance.

Jaké to bylo bez publika?

Bachfest je mimořádný v tom, že na festival nejezdí z celého světa jen hudebníci, ale i návštěvníci. Téměř polovina publika bývá z ciziny, velká část z Ameriky a Japonska, větší část druhé poloviny je z celého Německa a snad jenom šest procent jsou lidé z Lipska. Nicméně samozřejmě i tak mluvíme o tisícových číslech. Takže i sledovanost streamu byla globální. Statisícová. Bylo pěkné v komentářích vidět pozdravy ze Spojených států, z Malajsie, z Austrálie…

Ale v kostele nebyl přítomen nikdo?

Jen štáb. V Německu je to zatím daleko přísnější, i na pódiu musí být rozestupy… My jsme u nás kupodivu v uvolňování hodně, hodně napřed. Je vlastně unikátní, že se teď u nás konají festivaly, jako je Smetanova Litomyšl nebo Hudba Znojmo. I Pražské jaro bylo alespoň ve streamované podobě, jak to podmínky dovolily. To teď není snad nikde na světě.

Přišli jste kvůli koronakrizi letos opravdu o hodně věcí?

Přišli jsme o všechno. Do konce roku o všechna naše zahraniční angažmá, což je pro nás bohužel dost zásadní... Jediné, co nám tam zatím zbývá, ale nad čím také pochopitelně visí otazníky, je koncert v Madridu v listopadu. Ve Španělsku ruší věci na poslední chvíli, tak uvidíme… Pro nás je tohle vše bohužel klíčové, protože sedmdesát procent nákladů na koncerty v pražském Rudolfinu pokrýváme z příjmů ze zahraničí. A když ty příjmy nejsou, tak je to hodně špatné. Dopad letošního jara se teprve vlastně asi projeví...

V září na Dvořákově Praze uvedete Beethovenovu Missu solemnis. Máte ještě políčeno na nějaké další podobné slavné a monumentální dílo?

Z toho velkého repertoáru pocházejícího z doby do první třetiny 19. století bych jednou strašně rád ještě uvedl Mendelssohnova biblická oratoria Eliáš a Paulus. Nikdy jsme také nehráli Haydnovy pozdní mše, což je přenádherná hudba. A z ikonických děl je ještě řada Händelových oratorií, která jsme nehráli.

A máte před sebou nějakou operu?

Ano, Händelovu Alcinu, která bude uvedena v Národním divadle v Brně v koprodukci s francouzskými divadly. Kvůli koronakrizi se ovšem přesouvá z jara 2021 o další rok dál. A ještě něco: rýsuje se nám projekt nastudování Mozartova Dona Giovanniho, pravděpodobně v roce 2024. Obdivuhodné dílo, právem nazývané opera oper, které nás nemůže minout. Nemělo by.

Petr Veber