Mnozí se s nostalgií obrací k jednoduchým jistotám doby otroctví

Promluva Tomáše Halíka na děkovné mši, 30. 6. 2019, Smetanova Litomyšl

 

 

 

"Byli jste povoláni ke svobodě, bratři. Buďte v tom pevní." - slyšeli jsme dnes v druhém čtení nedělní bohoslužby z listu apoštola Pavla, Galaťanům.

Povolání ke svobodě můžeme označit za tajenku celého biblického poselství. Klíčový příběh hebrejské bible, starého zákona, je exodus. Přechod ze země otroctví do zaslíbené země svobody. Hlavní událost nového zákona, velikonoční drama, se nikoliv náhodou odehrává ve dnech svátků připomínajících exodus - cestu ke svobodě. Ježíšova velikonoční oběť je označována slovem vykoupení a Ježíš je nazýván vykupitel, Redemptor, a spasitel, Salvátor. Oba tyto pojmy podstatně souvisejí se svobodou. Vykoupit znamená zaplatit výkupné za otroka a učinit ho svobodným člověkem, spasit znamená zachránit, v bibli pak z otroctví hříchu, strachu a smrti. Křesťansky věřit znamená u sv. Pavla nikoliv přijmout určité náboženské přesvědčení, nýbrž žít jako svobodný člověk, žít úplně novým životem, píše Pavel. Svobodným od strachu, hříchu a smrti. Slovy apoštola žít ne podle těla, ale podle ducha. Co znamená tělo u apoštola Pavla? To znamená povrch, povrchní život, život řízený z vnějšku, duchem světa. Dnes bychom řekli manipulovaný ideologiemi, institucemi, reklamami, módou, médii, veřejným míněním, populisty, předsudky. Žít podle ducha znamená osvobodit se od toho všeho. Sestoupit od povrchu na hloubku. Řídit se hlasem, který zaznívá ve svatyni našeho svědomí.

Podstatným prvkem křesťanské víry je obrácení - metanoia. Obrácení od povrchu a povrchního života do nitra na hloubku. Nitro zde neznamená něco privátního, nějaké izolované soukromí odtržené od toho, co se děje ve společnosti. Je to žhavý střed, jádro, vnitřní zdroj. Centrem našeho povrchu, našeho povrchního způsobu života, je naše malé ego. A to, od čeho se máme osvobodit, od čeho máme být zachráněni a vykoupeni, je náš egocentrismus. Zapletení našeho já do sítě vnější manipulace. Obrácení, to není jen nějaké morální polepšení nebo změna názorů. To je jenom vnější aspekt věci. Obrácení je podstatná proměna celé naší existence. Našeho smýšlení, jednání, naší hodnotové orientace. Obrácení si nemůžeme plést s nějakým emocionálním náboženským zápalem. Stejně jako bychom si neměli lásku plést s nějakým momentálním citovým okouzlením, zamilovaností. Obrácení a víra, stejně jako láska a věrnost je celoživotní proces. Je to náročná cesta, která někdy prochází zkouškami i krizemi. Obstojí jen ten, kdo nežije na povrchu. Kdo se neřídí jen tím, co se říká, jak se žije kolem, kdo není konformní, nýbrž kdo dovede přenést centrum svého života z toho svého malého já, svého malého ego od rozpínavé egocentričnosti a bezohledného sobectví k tichému hlasu, který zaznívá ve svatyni svědomí. Hlasu našeho vnitřního já, o němž sv. Pavel říká: “Nežiji už já sám, nýbrž Kristus žije ve mně.” Toto vanutí ducha, život podle ducha, dává Pavlovi stejně jako bezpočtu skutečných křesťanů během staletí neuvěřitelnou sílu vymanit se z otroctví povrchu. Pavlovými slovy: “Všechno mohu v tom, který mne posiluje, všechno je mi dovoleno, a ne všechno prospívá.” Síla víry nespočívá v neměnnosti ideologie, nýbrž ve svobodě vůči strachu. Je třeba sestoupit od povrchu na hloubku, abychom objevili prameny této síly. Prameny síly, která může uzdravovat svět.

Dnešním světem obcházejí obchodníci se strachem a sbírají své politické body, někdy své náboženské body. V našem světě je hodně strachu. Máme spoustu oprávněných obav o budoucnost našeho světa. Ježíš nám v evangeliu dává pozoruhodnou odpověď. Nenechte se zahltit povrchními starostmi. Život je víc než materiální zabezpečení. Život je víc než jídlo a tělo víc než oděv. Vezměte si za svou starost boží království a jeho spravedlnost. A ujmete-li se této boží starosti o lidský svět, Bůh sám se postará o vaše starosti. “Všechno ostatní,” říká Ježíš, “bude vám přidáno”. Ideologové marxismu, stejně jako ideologové divokého kapitalismu 90. let tvrdili pravý opak: “Rozhodující je ta materiální, ekonomická základna. Jestliže se uskuteční naše ekonomicko-politické recepty, všechno ostatní vám bude přidáno.” Naše generace byla svědkem ztroskotání obou těchto slibů.

Pokud ekonomické zájmy zastíní starost o spirituální a etické zdraví společnosti, včetně kultury práva a spravedlnosti, tam na místo neviditelné ruky trhu nastoupí špinavá ruka korupce a nezkrotné ziskuchtivosti. Fungující hospodářství nebo politická kultura, to nelze vybudovat na tekutém písku sobectví a bezohlednosti, bez pevné půdy sdílených základních hodnot a sociálního kapitálu vzájemné důvěry lidí. Jsme povoláni ke svobodě, sestry a bratři. Je ovšem dvojí svoboda: animální a humánní - zvířecí a lidská. Je svoboda zvířete vypuštěného z klece. Svoboda s heslem “urvi, co můžeš - budu si dělat to, co já chci, bez jakýchkoli ohledů”. A pak existuje svoboda v pravdě lidská. Svoboda spojená s odpovědností. Jejím heslem je dělat to, co je správné.

To ovšem znamená stále hledat, ptát se, co je správné. Neřídit se jen svým ego, nýbrž naslouchat hlasu svědomí. Sestupovat od povrchu na hloubku stále znovu. To je smyslem duchovní kultury, proto je svoboda trvalý a náročný úkol. Proto tato cesta pouští, tento trvalý exodus, mnohým připadá těžký a s nostalgií se obracejí k jednoduchým jistotám doby otroctví. Stýská se jim po egyptských hranicích nebo se i uchylují k animální svobodě nezkrotné ziskuchtivosti, pohrdání právem a spravedlností.

Svoboda je dar, ale je také úkol. Je to cesta, na níž jsme byli povoláni. Stejně tak víra a stejně tak láska jsou povolání. Jsou výzvou k cestě na níž je třeba věrnosti, obětavosti, trpělivosti a vytrvalosti. Letos si připomínáme 30 let od událostí, které jsme mnozí prožívali jako vytoužený cíl. Ale ukázalo se, že to byl spíše start. Vyjití na dlouhou cestu. To naprosto nesnižuje velikost oněch chvil, které si budeme na podzim připomínat. Připomínáme si je v době, kdy se v celé společnosti znovu probouzí vědomí občanské zodpovědnosti.

Celá společnosti, i my křesťané, znovu stojíme na křižovatce. Bude církev hrát roli jen ozdobného ornamentu státních slavností? Bude poslušně přikyvovat momentální moci pánů? Bude na straně obchodníků se strachem? Anebo se rozpomeneme na slova kardinála Tomáška z listopadu 89? “V této chvíli já a celá církev stojíme na straně národa.“ Pokud se z našich kázání vytratí zvěstování evangelia svobody, pokud tam nebude víra, naděje a láska, a jen vlastní strach, depresivita, apokalyptické blouznění a šíření paniky, pak podáváme kámen místo chleba, pak místo léku podáváme jed. Pak zdrojem i plodem takových řečí je zoufalství. To, co velký křesťanský prorok Søren Kierkegaard nazval nemocí k smrti. Ano, můžeme mít starosti, můžeme mít obavy, ale jestliže ty naše obavy jsou infikovány strachem, pak výsledkem je bezvýchodné zoufalství. Nemoc k smrti.

Pravé a falešné proroky poznáme podle toho, že praví proroci přinášejí vnitřní svobodu a radost, nikoliv strach a depresivitu. Ano, mnoho věcí ve společnosti, jak jsme ji znali, i v církvi, jak jsme ji znali, umírá. Mnozí se s tím nedovedou smířit. Mnozí i v církvích propadají panice. Dějiny, jak nás učí bible, nejsou jen neustálý pokrok a jednosměrná cesta ke světlým zítřkům. Ale nejsou ani, řečeno slovy Shakespearova Macbetha, bezesmyslným koktáním idiota. Kdo se jen sentimentálně nostalgicky ohlíží za fiktivním zlatým věkem minulosti, přehlíží znamení boží přítomnosti v událostech dneška. Znamení doby, kterými k nám mluví Bůh, pán dějin. Byli jsme povolání na náročnou, někdy strmou a úzkou cestu svobody a na této cestě musíme kráčet dál. Všechno však zvládneme v tom, který nám dává sílu, který prokazuje svou sílu i v naší slabosti. Mít víru, sestry a bratři, to znamená nepustit strach ke kormidlu našeho života a smýšlení.

Amen