„V barokní hudbě na chvíli zapomeňme na svět venku”

Magdalena Kožená

kozena2Komponovaný program Zahrada vzdechů, se kterým 18. června přijíždí na Smetanovu Litomyšl ve vzácné spolupráci s Václavem Luksem a jeho barokním orchestrem mezzosopranistka MAGDALENA KOŽENÁ, soustřeďuje dramatické a bolestné osudy ženských literárních hrdinek, které během staletí inspirovaly nejednoho hudebníka, literáta a výtvarníka. Výjevy zhudebněné v Itálii na počátku 18. století stylizovaně, ale velmi věrohodně zachycují tragické stránky lásky a intimní dramata – žal, vzdor, vášeň, bolest, radost nebo odhodlání.

Händelova raná hudba z doby římského pobytu se dostává do sousedství jeho benátských a neapolských současníků. Některé ze scén, povětšině exaltovaných, barvitých a naléhavých, virtuózních a emotivních, plných nápaditých hudebních postupů a ozdob, pocházejí z poměrně nedávných nálezů uskutečněných v archivu v Neapoli. Magdalena Kožená přibližuje své návraty k barokní hudbě a s velkým uznáním se vyjadřuje na adresu barokního orchestru Collegium 1704 a Václava Lukse.

Co vás na programu, který vezete do Litomyšle, nejvíc těší?

Václav Luks je pověstným hledačem nových hudebních titulů. Spolupracuje s muzikology v italských archivech a podařilo se tak nalézt velmi zajímavé pozapomenuté kantáty. A hudebně jsme si spolu vždycky moc dobře rozuměli. Většinou si projekty sama vymyslím a následně oslovím ty umělce, se kterými bych ráda spolupracovala. V případě Zahrady nářků to bylo ale tak, že myšlenka i název vznikly na festivalu v Salcburku, kde takový program chtěli udělat scénicky. Z projektu sice sešlo, ale Václavu Luksovi i mně se zalíbil tak, že jsme se rozhodli pro koncertní verzi.

Kterou skladbu byste z programu publiku doporučila?

Ráda zpívám skladby, které jsou spíše méně známé. Představovat posluchačům něco, co ještě neslyšeli, mě baví. Mimořádně povedené a nesmírně zajímavé dílo je například kantáta Arianna abbandonata od Benedetta Marcella. Při předešlých koncertech, které jsme už s programem „Il giardino dei sospiri“ měli, právě ona pokaždé velice silně zaujala. Je to opravdu kvalitní hudba.

Vnímáte a využíváte v barokní hudbě prostor pro určitou interpretační tvůrčí svobodu?

Dodnes spolehlivě nevíme, i když máme hodně pramenů, jak přesně barokní hudbu rekonstruovat, hrát a zpívat. Příjemné je, že se provádí mnohem uvolněněji než třeba před dvaceti lety. Do interpretace se vnáší mnohem více volnosti. Ale baví mě i prostředí, ve kterém se barokní hudba uvádí. Do určité míry odpadá tíha důležitosti spojená se symfonickými orchestry. Interpret má pocit, že může být člověkem. A případná chyba může pak být elementem k improvizaci.

Ještě stále přepínáte s potěšením mezi staletími?

Každý návrat k baroknímu repertoáru je pro mě něčím jako otevřením dveří na půdu u babičky a dědečka – známé vůně, ručně vyráběné hračky, staré knížky s pohádkami… Tedy místo, kde na chvíli můžu zapomenout na svět venku a kde se můžu nechat zatáhnout do neprobádané divočiny minulosti. A podnikáme obzvláště zajímavou cestu! Nejen proto, že jsme objevili dlouho nehranou hudbu, možná dokonce od jejího vzniku provedenou teď poprvé, ale i proto, že si sotva mohu představit vášnivější a nezkrotnější a současně láskyplnější a něžnější průvodce ke svým zoufalým hrdinkám, než jakými jsou Václav Luks a muzikanti z Collegia 1704.


Václav Luks s MAGDALENOU KOŽENOU spolupracoval už při uvádění programu s jejím výběrem Händelových a Vivaldiho árií. A v projektu „Il giardino dei sospiri“ společně koncertovali loni i letos na několika místech po Evropě i v tuzemsku a program natočili na CD. Zmiňovaná kantáta Opuštěná Ariadna je typickým příkladem repertoáru tohoto koncertu – jde o příběh z antických bájí, který vypráví o lodi odplouvající na širé moře a o osamocené ženě plačící na břehu – a právě v tomto duchu se nesou lamentace, pro barokní hudbu oblíbená výrazová poloha, téměř samostatný žánr… Václav Luks sám upozorňuje i na další podobnou položku koncertního programu, na donedávna neznámou kantátu Angelica a Medoro. Asijská princezna na dvoře Karla Velikého pečuje o zraněného nepřátelského vojáka, saracénského rytíře Medora, do něhož se zamiluje a s nímž nakonec uprchne. Ve své době byl Leonardo Leo jedním z nejvyhledávanějších a nejoceňovanějších operních skladatelů na území dnešní Itálie. Právě tento autor patří k těm, které naší pozornosti doporučil italský muzikolog Giovanni Andrea Sechi, s nímž spolupracujeme, říká Václav Luks. A podobnými raritami jsou i některá instrumentální čísla, která se stala součástí koncertního programu.

Petr Veber