Den s Haydnem, Radkem Baborákem a Českou Sinfonnietou!

Skladby Josepha Haydna patří do základního reper toáru všech hudebníků, souborů i orchestrů, ale stává se málokdy, že by jeho díla zazněla v takovém množství za sebou, tak, jak je posluchačům v Litomyšli připraví hornista Radek Baborák s Českou Sinfoniettou a jejími dalšími sólisty Gáborem Tarkövim, Daliborem Karvayem a Julianem Steckelem. „Joseph Haydn patří k těm několika výjimečným zjevům v klasické hudbě, kteří mají svůj styl, ale zároveň je jejich každá skladba něčím ozvláštněná, takže je na nich možné postavit dramaturgii nejen celého koncertu, ale i celého festivalového dne,“ říká hornista a dirigent RADEK BABORÁK, který pro Smetanovu Litomyšl odpověděl na několik otázek.

Již v mladém věku jste se stal „hvězdou“ – zvítězil jste v několika soutěžích, otevřel se vám hudební svět, co to s vámi udělalo?

Myslím, že celkem nic převratného. Soutěže jsem vyhrál jako náctiletý, a jak jsem se později dozvěděl, v tomto věku měla řada pořadatelů koncertů problém s tím, že jsem byl moc mladý. Je to takový paradox – tyto soutěže. A navíc jsem byl v té době hráčem České filharmonie, a později jiných německých orchestrů, takže musím říct, že pocit, že se něco otvírá po soutěžích samo od sebe, jsem neměl. A dovolím si doporučit mladším kolegům na tento pocit, že se něco otevře, nespoléhat. Mojí sólo kariéru, komorní projekty a dirigování jsem začal rozmýšlet až těsně před odchodem z Berlínské filharmonie.

Hokej nebo lesní roh... Byla to těžká volba?

Ano, pro hocha z Pardubic, který dospíval, když v Dynamu řádily ty největší hvězdy – Hašek, Janecký a spol., to bylo velké hokejové lákadlo. Nicméně na hornu jsem hrál už od osmi a hudba byla všude kolem mne, takže to bylo jasné.

Máte kolem sebe vynikající mladé muzikanty. Jak to děláte, že s vámi do projektů jdou? Energie při vašich vystoupeních je téměř hmatatelná.

Děkuji! Je to tak, a mám kolem sebe mladé i v nejlepším věku. Jsou to moji kamarádi, spolužáci a nadšenci – žádní spáči, kterým stačí provozní hraní, a to je pro mě naprosto zásadní. To je ta energie, kterou máme, ať už s Českou Sinfoniettou, nebo s menším souborem. A myslím, že velmi podstatné je, že do žádných mých/našich projektů netřeba dělat konkurzy. Ale to je prostě výhoda takzvaných festivalových orchestrů všeobecně. Prostě si to tak sedne. Úžasné je, že se k nám vracejí i zahraniční hosté, členové Vídeňské filharmonie, Berlínské filharmonie nebo třeba Concergebow Amsterdam.

Česká Sinfonietta je váš projekt, vaše potěšení. Jaké má takové těleso přednosti?

Dovolím si upřesnit – Česká Sinfonietta je náš projekt, všech těch, kteří tam účinkují. Hrajeme, když nás někdo pozve – za což zrovna Smetanově Litomyšli patří obrovský dík, nebo když si něco zorganizujeme sami. Ale je to opravdu příležitostné – a pak slavnostní. Ti, co jim tak trošku nastavujeme laťku – ostatně jako podobné festivalové orchestry ve světě – nám někdy vyčítají, že nemůžeme být sehraní, ale v tom se pletou. A hlavně – to ještě není měřítko kvality. Rutina je negativní a my jsme v kontaktu v komorních souborech, takže to šlape dobře.

Není snadné vás zaškatulkovat, překračujete žánry, styly, kde berete energii na stále nové a zajímavé projekty?

Nevím, já bych řekl, že se u mě profesně vše točí kolem hudby a je to takový výdej a zároveň příjem energie. Jedna stará moudrost říká, že dirigent musí mnoho energie vydat, ale ještě více jí dostane zpět. To platí i pro nové projekty a nápady.

Pracujete opět na něčem novém?

Stále na něčem novém pracuji, nebo vylepšuji staré. Mnohé soubory, které jsem založil, nebo je umělecky vedu, mají svoje období, kdy je zdánlivě klid a najednou se objeví nabídky a výzvy, které nelze než přijmout. S Baborak Ensemble pracuji na projektu Mozart 2, tedy další CD pro Supraphon se skladbami jak pro lesní roh a smyčce – to budou nové rekonstrukce fragmentů – tak dua pro horny s Radovanem Vladkovičem. A nahrajeme také koncertantní symfonii pro dechy v nové verzi. Jedním ze sólistů bude Walter Auer, sóloflétnista Vídeňských filharmoniků. A hned po Dnu s Haydnem míří koncertní mistři a sóloví dechaři České Sinfonietty do Japonska, do Hirošimy, kde se uskuteční s tamním orchestrem koncert pro mír. Poté na festival do Lisabonu… A pak už budou prázdniny… – a nová sezona na obzoru.

Není vám líto, že nemáte nějaký hornový koncert od Smetany, ani od dalších českých klasiků?

Od Smetany, ale třeba i od Wagnera, Brucknera a jiných mistrů nemá sólový koncert žádný nástroj, takže to není tak frustrující. Samozřejmě, že bych bral více originálních skladeb třeba od Bacha nebo od Beethovena, ale buďme rádi za tu jednu Sonátu a za trio od Brahmse a za Schumanna… Některé nástroje nemají ani to. A horna má mnoho možností, takže jsou všechny ty transkripce sice trochu náročné, ale zároveň je pro každého studenta nebo muzikanta velmi přínosné něco si upravit.

Která Má vlast a s kterým dirigentem vám vytane na mysli?

Já jsem v českých orchestrech neposbíral tolik zkušeností, déle jsem byl v Německu, takže Mou vlast, ale ani Novosvětskou nemám tak ohrané jako většina českých hudebníků. Nicméně podle nahrávek jsou pro mě zásadní ty s mistry Kubelíkem a Talichem – zvlášť Václav Talich měl podobnou zkušenost jako já – působil u Berlínských filharmoniků. A v něčem asi má tento orchestr obrovskou sílu, že přes rozdíl desetiletí, kdy tam byl on a kdy já, nějaký vliv na jeho pozdější dirigování a vnímání symfonického zvuku slyším. Skoro neuvěřitelné...!

Cítíte se lépe v pozici hornisty nebo dirigenta?

Jako hornista, zvlášť v orchestru, jsem měl často nervy, abych to nepokazil ostatním. Některé skladby jsou v tomto směru obzvláště vypečené – dlouho se nic neděje a najednou sólo. A když se něco stane, nějaké ty kiksy, pozdní nasazení nebo nejistoty, tak je to slyšet. To jako sólista tolik nepociťuji. A jako dirigent už vůbec ne. Mám jednu zkušenost z Royal Albert Hall v Londýně. Hrál jsem tam čtvrtou Brucknerovu symfonii – ta začíná krásným sólem horny. S mistrem Barenboimem. A aby mě tak nějak potěšil a asi motivoval, tak mi před koncertem řekl: „Radku, doufám, že jak jsi to hrál na zkoušce, tak jako na jistotu, že teď při koncertě víc zariskuješ!“. Tak to bylo moc „milý“ a když náhodou cítím nějakou nejistotu jako dirigent, vyvolám si podobné okamžiky, a rázem je mi do smíchu. Vím, že bych nikomu nepřál být v kůži prvního hornisty.

Na Smetanově Litomyšli se zapojujete do ojedinělého projektu Den s Haydnem. Někteří lidé říkají, že se s Mozartem nebo Beethovenem nedá srovnat. Jaký je váš názor?

Srovnávat tyto tři velikány klasicismu, to je jako srovnávat třeba nějaké tři katedrály – v Kolíně nad Rýnem, v Remeši a třeba Notre Dame v Paříži. Prostě každý má svoje. Ano, asi je fakt, že máme pocit, že Haydn něco začíná, Mozart si to užívá a Beethovenem to vyvrcholí. Ale to je takový laický nebo teoretický pohled. Praktický muzikant takto většinou neuvažuje.

Máte rád Haydnovu hudbu?

Ano, mám. Jako v podstatě celou klasiku. Asi i více než baroko i více než hudbu dvacátého století, ale méně než romantismus. V klasice to hezky ťape a jede. Chce to ale přesnost, lehkost, artikulaci a hlavně frázování. Rád objevuji skladatele, kteří nepatří do špičky tvořené Haydnem, Mozartem a Beethovenem. Možná je to dáno mou hornovou zkušeností. Lesní roh v té době prožíval svůj obrovský vzestup – a co se týče počtu koncertů s doprovodem orchestru a jejich náročnosti, patří k základní výbavě každého hráče na tento nástroj. Takže třeba se mi líbí i skladby Jana Křtitele Vaňhala nebo Carla Czerného.

Jak vnímáte projekt, kdy bude Haydnova hudba znít celý den. Nebude přehaydnováno?

Myslím, že Haydn by měl patřit k povinnému repertoáru všech orchestrů. V České republice se zase tolik nehraje. Celý den s Haydnem, tedy dva kratší a jeden velký koncert, jsou hodně, ale tento genius si to zaslouží. Je to velmi ambiciózní dramaturgický nápad, a doufám, že si najde svoje publikum. Takovéto typy koncertů nebo přehlídek jsem zažil spíše v cizině – v Německu, Rakousku nebo Japonsku. Tam svoje publikum mají. Naopak jsou nadšení, že jim někdo připraví takovou hudební „mega“ hostinu a umějí to ocenit. 

Má Den s Haydnem nějaký předobraz? 

Zatím jsem na podobné akci neměl příležitost účinkovat, ale různé maratony zaměřené na kompletní provedení určitého cyklu skladeb samozřejmě existují. V Čechách je to asi něco novějšího. Jde o velmi silný a ambiciózní projekt – tři koncerty za den, k tomu generálka… Ještě že v České Sinfoniettě nejsou odbory – to by asi neprošlo…!

Který z koncertů v rámci Dne s Haydnem byste si vy osobně vybral, být v pozici diváka?

Já bych si snad tu radost udělal a šel bych na všechno. Jednak kvůli Haydnovým sinfoniím, které mají podtitul Ráno, Poledne a Večer, a budou zahrány v tu denní dobu, a jednak i kvůli sólistům Gáboru Tarkövimu – sólo trumpetistovi berlínských filharmoniků, a festivalovému publiku známému Daliboru Karvayovi a Julianu Steckelovi. A kvůli energii České Sinfonietty!

Jakou má podle vás litomyšlský festival pozici na české kulturní scéně?

Já jsem z východu Čech, takže Smetanovu Litomyšl vnímám jako patriot a k tomu jako velmi silné kulturní centrum. Spolu s Poličkou je to bod, kde se narodila velká spousta umělecky nadaných lidí. A když někoho z ciziny pozvu, aby s námi v Litomyšli hrál, tak ho lákám na to, že je to takový český Salcburk. Tak teď už chybí jen nějaký ten festivalový sál – a bude to opravdu ono. Přeji všem organizátorům, ať se daří!

Petr Veber a redakce

menu haydnMilovníci „otce symfonie“, jak se Haydnovi také říká, si mohou na Den s Haydnem zajistit takzvaný Haydnpass. Součástí balíčku je kromě vstupenek na všechny tři koncerty i rautový oběd a odpolední občerstvení s doprovodným programem. Ovšem koncerty jsou v prodeji také jednotlivě, netřeba je kupovat všechny. Vstupenky si zajistíte na tel. čísle: 461 616 070.