Jsem velmi vděčná za všechny ty krásné role

ALŽBĚTA POLÁČKOVÁ je v současnosti jednou z nejžádanějších českých sopranistek. Její nezaměnitelný jistý zářivý soprán se lehce pohybuje na rozmezí lyrického a dramatického projevu. Od roku 2003 je v angažmá opery Národního divadla v Praze, kde nastudovala mnoho krásných rolí. Na Smetanově Litomyšli ji diváci neuvidí poprvé. Letos vystoupí 17. června v rámci české premiéry oratoria Paula McCartneyho Ecce Cor Meum.

V posledních letech se objevujete v zajímavých rolích a projektech, zároveň jste se stala potřetí maminkou. Jak se vám daří skloubit práci a soukromí?

Mám to štěstí, že má práce je zároveň mým koníčkem. Je pravda, že občas se těch povinností sejde naráz celkem dost, ale když se chce, tak to jde zvládnout. Snažím se vše dobře plánovat, abych měla čas jak na rodinu, tak na práci. Ovšem bez pomoci mého skvělého muže a mých neméně skvělých rodičů bych to nezvládla.

V Litomyšli jste zpívala již několikrát (8x), na kterou roli či koncert vzpomínáte opravdu ráda?

Litomyšl mám opravdu moc ráda. Festival i město samotné mají speciální atmosféru, publikum bývá velmi vnímavé, zkrátka se do Litomyšle vždy těším. Zazpívala jsem si zde svou první Rusalku, zažili jsme dramatické provedení Jakobína, který musel být v půlce ukončen kvůli velké bouřce. Ráda vzpomínám třeba i na provedení Rusalky v roce 2009, kdy jsem ještě zpívala 2. žínku. Dirigoval Jakub Hrůša, režii měl Jiří Heřman a během zkoušek byla skvělá atmosféra. Ve volných chvílích jsme chodili hrát na koupaliště beach volejbal, byl to takový náš divadelní „team building“.

Váš hlasový obor vám přináší krásné role. Na kterou z těch, které dosud nepřišly, se těšíte?

Jsem velmi vděčná za všechny ty krásné role, které už mám tu čest zpívat. Vím, že je to nejen díky zpěvu, ale je v tom i kousek štěstí. To, že zpívám Rusalku, Mařenku, Jenůfu, Markétku, Lišku a mnoho dalších krásných rolí si moc užívám. Kdybych měla jmenovat jednu roli, kterou bych si ráda zazpívala, tak to je Káťa Kabanová. Nechci to zakřiknout, ale vypadá to nadějně.

Paul McCartney psal Ecce Cor Meum zasažen smrtí své ženy, ale přesto je plné naděje. Jak se vám dílo o lásce a z lásky zpívá?

Příběh Paula McCartneyho a jeho ženy Lindy je velmi silný. Obdivuju všechny, kdo se dokážou s takovou ztrátou vyrovnat. Ecce Cor Meum je opravdu plné lásky, naděje, pozitivní energie. Je to oslava života a víry, hudba je nádherná a zamilovala jsem si toto dílo na první poslech.

Asi nikdo by neřekl, že křehká krásná žena může mít pozitivní vztah k rugby. Vy jej máte – čím to?

Rugby má v naší rodině velkou tradici. Můj tatínek hrál rugby za Pragu, můj bratr taky a tak jsme vlastně pokračovali v tradici. Pravdou je, že můj prostřední syn si rugby zamiloval a my s ním. Kdybych byla muž, tak hraju taky. Rugby je sport gentlemanů, neexistují v něm žádné debaty s rozhodčím, děti se v něm naučí pokoře. V rugby je zásadní pravidlo, že respektujete soupeře stejně jako své spoluhráče. Po 80minutové bitvě si podáte ruce a navzájem se pochválíte. V tom je krása rugby. Vlastně by bylo fajn, kdyby se taková podobná pravidla respektovala i napříč celou společností.

Alžběta Poláčková se narodila v Praze, kde absolvovala gymnázium a poté studium na Hudební fakultě Akademie múzických umění ve třídě prof. René Tučka. Je laureátkou řady mezinárodních pěveckých soutěží, například Anglo-Czechoslovak Trust v Londýně nebo Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka.