Osudové osmičky

Dva zásadní úkoly přijal pro letošní festival TOMÁŠ NETOPIL, šéfdirigent Opery a filharmonie v Essenu na západě Německa a od podzimu ve dle Jakuba Hrůši také hlavní hostující dirigent České filharmonie. Po světové premiéře Českého poutníka se o deset dní později ujímá v Litomyšli 24. června dalšího koncertu inspirovaného letopočty končícími osmičkami – programu nazvaného Osudová léta a připsaného stému výročí vzniku Československa a půlstoletí od okupace vojsky Varšavské smlouvy.

Pocházíte z Kroměříže, kde byla vojenská přítomnost po léta hodně zřetelná. Jak jste vnímal sovětskou okupaci?

Veměstě byla dvoje obrovská kasárna, ale sovětští vojáci – na rozdíl od jiných měst – tam nebyli. Protože jsem se věnoval hudbě, měl jsem možnosti vyjíždět do zahraničí, například jsem byl měsíc na táboře ve Francii, ale tak běžné jako dnes to samozřejmě nebylo. Určitě jsem v závěru základní školy začal trochu pociťovat revoltu, že není všechno tak, jak by si člověk představoval, že není všechno normální, ačkoliv se říká, že je. Už to trochu prosakovalo, i dětskýma očima už bylo něco znát. Ale plně jsem okupaci vnímal, až když přišla revoluce, bylo mi nějakých čtrnáct. Tedy zpětně. Spojilo se mi to s vyprávěním rodičů, věci dostaly daleko jasnější kontury. Brzy jsem se takhle seznámil i s Hudbou pro Prahu Karla Husy, protože skladbu tehdy u nás premiérovala zlínská filharmonie. Přímo za autorova řízení. A můj první učitel dirigování Miloš Alexandr Machek ji natočil se stejným orchestrem pro jeden zahraniční label.

Kdy jste ji pak provedl vy sám?

Čekala docela dlouho. Až před několika lety v Essenu. Hudba pro Prahu je docela drsná a expresivní skladba. Pochází z doby, kdy Karel Husa napsal úspěšný druhý smyčcový kvartet, v němž používá sóniky, barevnosti. Je tomu tak i v této kompozici. Pohybuje se v rozšířené tonální sféře, pracuje s fanfárovými motivy, využívá orchestrální barvy, jedna část, hodně rytmická, je mixem americké jazzové hudby a české tanečnosti a folklóru. Ale především využívá píseň Ktož jsú Boží bojovníci – stejně jako Smetana. Základní české motivické prvky musí být jako symboly jasně slyšet – dávají skladbě smysl.

A jak cítíte Beethovenovu Osudovou symfonii? Romanticky, s patosem?

Ne, jako programní ji vnímám minimálně. A pokud snad ano, tak ne v první větě, kde se hovořívá o znázornění ran osudu, ale naopak až v poslední části, na vrcholu, kdy hudba dospívá v jasné tónině C dur k pozitivní náladě. Já se vlastně snažím interpretovat hodně klasicistně každou Beethovenovu symfonii. Střídmě, bez nánosů, asi trochu svižněji, než je zvykem. Rozhodně ne pateticky.

A Janáčkova Sinfonietta je pro vás ceremoniální, slavnostní skladbou?

Krajní dvě věty spojují skladbu do oblouku, do nádherného vyváženého celku. Ale vnitřní věty svou barevností, poetičností i popisností – vždyť jakoby zachycují některá místa v Brně – napovídají, že jde o civilní hudbu, která je člověku bližší než nějaká pompéznost. Nemohu tedy říci, že bych Sinfoniettu pojímal od začátku do konce jen slavnostně. Současně je v ní i janáčkovská vášnivost. Zvraty charakterů, dynamiky a rytmů jsou pro něj typické. A mému pojetí přispívá i to, že Janáček není autorem dlouhých hudebních frází a vět.

Sinfonietta upomíná na první léta meziválečné republiky. Jaký vlastně máte vztah k Československu?

Ještě pořád obrovský. Rok 1918 je pro mě opravdu mezníkem. Začátkem státu, v němž žiji. Slováci asi prožívají svou státnost trochu jinak. Ale máme k sobě opravdu blízko. Mám spoustu slovenských přátel, ať už z branže, nebo osobních. Trošku mě rozdělení Československa pořád mrzí. A to i ve vztahu k hymně, která je taková – nedořečená. Dravost a mollová atmosféra původní slovenské části jako protipól k té krásné lyrické české písničce mi chybí.

O Litomyšli se mluvívá jako o městě výjimečném svými tradicemi i fluidem. Neúčinkujete tu zdaleka poprvé. Vracíte se rád?

Ano, jsem rád, že mě Litomyšl v mé kariéře provází docela často. Vytvořil jsem si k ní moc hezký vztah. Měl jsem možnost dirigovat zde symfonické koncerty i operu. Zažili jsme i překvapení, například jsme kvůli počasí museli zrušit celé představení Jakobína… Nebo loni, když jsme zkoušeli s brněnskou filharmonií Mahlerovu První symfonii zvanou Titan – a přišla docela silná přeháňka zrovna ve třetí větě, kde mají sólo kontrabasy, které kvůli šumění deště nebylo vůbec slyšet… Větru dešti bohužel neporučíme! Ale k létu to patří. Daň za open air. Když se počasí vydaří, je to nádhera. Když ne, je to špatné. Ale festival se snaží vytvořit maximální zázemí – a vstřícnost je z jeho organizace znát. Právě tohle dělá Smetanovu Litomyšl takovou, jak ji vnímáme. Daří se jim to opravdu skvostně. Moc Litomyšli fandím a budu rád, když se budu vracet.

Petr Veber