Světelný pult jako hudební nástroj

Pro večerní koncert, při němž se 3. července Kapitulní chrám Povýšení sv. Kříže rozezní duchovní hudbou Arvo Pärta a Alfreda Schnittkeho, je připraven světelný design. JAN KOMÁREK, který takto bude prostředí a tóny doplňovat, se vyhýbá komerčním úkolům, tvoří živě a zcela sám a se zařízením, ovládajícím světla, podle svých slov zachází tak trochu jako s klávesovým nástrojem.

Rozlišujete přístup potřebný pro moderní vážnou hudbu, pro soudobou klasiku, jaká zní v kostele v tomto případě, a na druhé straně pro hudbu typu popu či rocku?

Přístup světelného designéra vnímám jako pocitový, duchovní. V prostředí popu, kde je podle mého přístup jen estetický, se neocitám a nepohybuji.

Je světelný design doplňkem? Nebo je vaší ambicí, aby byl rovnocennou složkou koncertu?

Sám vytvářím také autorská pohybová představení amým krédem je, že všechny složky jsou si rovnocenné. To znamená, že hudba, zvuk, světlo a akce na sebe musí vzájemně reagovat, musí se prolínat, jsou na sobě závislé. Společně tvoří výsledný efekt...

Co je ve světelném designu podstatné: jeho tempo, rytmus, barvy?

Podstatné je, aby nepřemáhal samotné představení zbytečnými efekty. Světelný design dotváří prostředí, navozuje spolu s hudbou určitou náladu. V divadelní nebo taneční inscenaci se může stát i vypravěčem. V případě světelného designu pro hudbu je to hlavně o souznění a pocitovosti a tedy i o rytmu, který se hudbě podřizuje, vychází z ní... S barvami zacházím opatrně, používám je pouze výjimečně, protože jsou dost radikálním elementem, který působí na lidské vnímání silně a navozuje přímo určitou náladu... Ale o tom moc nepřemýšlím, pouze reaguji intuitivně. To nejpodstatnější je, aby světelný designér dokázal hudbu vnímat pomocí své asociace a byl na ni niterně napojený...

Kde začíná a kde končí světelný design, kam až sahá?

Začíná uvnitř těla, začíná v napojení umělce – světelného designéra na podněty, které v jeho podvědomí vzbuzuje hudba. Hovoříme o pocitovém světelném designu – a světelný designér, který světla sám ručně ovládá, se tak stává součástí koncertu, protože on sám je pak i jedním z interpretů a jeho nástrojem jsou světla.

Zvukaři mají mikrofony, mixážní pult… Co všechno potřebujete vy? A kolik vás bývá?

Potřebuji žárovky, šňůry, pult, který je mi tím hudebním nástrojem… A jsem sám. Žádnou partu bych si nepřál. Nechci, aby mě někdo rušil.

Hudba má svůj jazyk. Máte vy svůj osobní rukopis?

Ano, tím jazykem je způsob provedení, volba světelných zdrojů, které samy o sobě už svým zjevem a formou mohou zasahovat do estetiky prostoru. Můj rukopis se asi vyznačuje používáním archaických světelných zdrojů, jako jsou žárovky, lampy a podobně, které občas ještě upravuji tím, že jejich světlo tónuji jemným papírem nebo jiným materiálem. A kombinuji je se sofistikovanými světly, která dokáží světlo tvarovat a zaměřit. Vyhýbám se práci s ledkovými světly, která nemají organickou povahu, jakou mají světla klasická, a nereagují dostatečně citlivě.

Co je pro vás podstatným vodítkem v hudbě, k níž se vztahujete? Tempo, rytmus, výraz, doba vzniku...?

Je to vždycky nálada a povaha hudby. Protože já hudbu neilustruji, ale snažím se na ni napojit a stát se její součástí. Tedy jsem pak jedním z interpretů. To znamená, že pokud použiji ve světelném designu například svíčky, nebude se to nutně vztahovat k baroku, ale k náladě a povaze hudby. K tomu se váže prostředí, ve kterém se hudba hraje. Světelný design bude jiný v kostele než v koncertní síni nebo v industriálním prostoru. Určitý vliv má i počet hudebníků, povaha nástrojů a vše, co koncert obsahuje jak vizuálně, tak hudebně. Vycházím z toho, že prostor se nikdy nesmí světly přemáhat, ale naopak je potřeba ho podpořit, vycítit jeho genia loci.

Co tedy můžeme přesně čekat na Smetanově Litomyšli?

Lehce nasvícené pozadí kostela, aby se zhmotnilo. Změny intenzity světla. Vše v tomto případě minimální. Scenérii vnímám jako obraz. Už jsem na Schnittkeho Requiem spolupracoval, ale repríza nebude stejná. Po zkoušce si učiním nějaký obrázek, ale stejně večer improvizuji. Nemám scénář, rozhoduje prostředí.

Petr Veber